Brány noci

Marcel Carné a Jacques Prévert jsou zakladatelé francouzského poetického realismu ve třicátých letech minulého století. Brány noci bývají označovány za poslední film tohoto směru. Podnět k jejich natočení dala produkční společnost Pathé, která požádala Carného, aby připravil film pro Jeana Gabina, jenž se právě vrátil z americké emigrace.

Francouzský režisér Marcel Carné (1909–1996), hlavní představitel poetického realismu, začínal jako filmový kritik a asistent režie u Jacquese Feydera. Jako režisér dlouhometrážního hraného filmu debutoval dramatem Jenny (1936), jímž rovněž započala jeho desetiletá spolupráce s básníkem Jacquesem Prévertem. Někdejší optimismus postupně zanikl v atmosféře posledních předválečných let a v kinematografii se začali objevovat hrdinové gabinovského typu, hrdinové bez budoucnosti. Ačkoli šlo především o dělníky, díky Prévertovi mluvili básnickým jazykem. Důraz na dialogy v tomto období ukazuje existence zvláštní profese dialogisty, z nichž nejproslulejším se stal právě Prévert. Řada jeho filmových výroků zlidověla a citujeme je dodnes.

Společnými vrcholnými díly trojice Carné – Prévert – Gabin a zároveň nejtypičtějšími filmy poetického realismu se stalo Nábřeží mlh (1938), příběh vojenského zběha, pokoušejícího se uniknout vlastnímu osudu, a právě Den začíná (1939). Tyto filmy se vyznačovaly svébytnou poezií, dekoracemi na rozhraní realismu a fantazie, pochmurnou poetikou šerosvitných obrazů, ostrými kontrasty dobra a zla. Carné, zřejmě divácky nejnavštěvovanější francouzský režisér v letech 1936–1946, stavějící své exteriéry ve skutečnosti ve studiu, pracující s vynikajícími herci (vedle Gabina a Morganové Michel Simon, Louis Jouvet, Jean-Louis Barrault, Arletty, Jules Berry aj.) a pohybující se na pomezí aranžované divadelnosti a prožívané melancholie měl smysl pro tragický příběh, alegorii a smutnou romanci, situovanou do zamlžených ulic a opuštěných domů na předměstí.

Jako jediný z velkých režisérů zůstal Carné za II. světové války v Paříži a pokračoval za spolupráce s Prévertem ve své filmové tvorbě. V atmosféře okupované Francie bylo však třeba jejich příběhy více přiblížit fantazii, případně zdůraznit historickou látku. Přesto, když byla v roce 1942 uvedena do kin Návštěva z temnot, Francouzi si navzdory kulise 15. století našli ve filmu repliky, které potřebovali slyšet. Nedovolená láska se tady stala formou vzdoru, odvahy a nezlomnosti utlačovaného národa, na místo Ďábla byl snadno dosazen nenáviděný Hitler. Historická látka posloužila jako alegorický komentář k současnosti a zároveň nejnoblesnější možnost úniku před německou cenzurou. Tak jako před válkou se diváci dojímali Carného oblíbenými obrazy zamlžených přístavů a odplouvajících lodí, symbolizujících unikající vyhlídku šťastné budoucnosti, nyní našli odvahu ve zvěčnělém citu hlavních představitelů. V obtížných podmínkách konce války vznikal také dvoudílný film, glorifikující francouzské klasické divadlo 19. století Děti ráje. Freska, oživující postavu slavného mima Jeana-Baptista Debureaua a herečky Garance, měla premiéru až po osvobození.

Poetickým sociálním dramatem Brány noci (1946) Carného spolupráce s Prévertem skončila. Prvnímu poválečnému desetiletí ve francouzském filmu vládl styl „tradice kvality“, což znamenalo natáčení adaptací klasické literatury s důležitou rolí scenáristy, přítomností známého herce, a to v kulisách doznívajícího poetického realismu. Studiový romantismus se však v nových podmínkách neosvědčil a poslední dílo proslulé dvojice propadlo.

Carného tvorba však ještě zdaleka nebyla na svém konci: z jeho pozdějších filmů zaznamenala výraznější úspěch Tereza Raquinová (1953), adaptace Zolova románu přenesená do současnosti, hudební film spojený s vánočním časem Země, odkud přicházím (1956) s Gilbertem Bécaudem v hlavní dvojroli nebo soudní drama Vrahové pořádku (1971) s Jacquesem Brelem jako idealistickým soudcem, čelícím policejní zvůli. Největší síla ovšem zůstala v Carného městském fatalismu, dramatickyvyhrocených příbězích předválečného období.

Ve francouzksém znění s titulky.

Zdroj: ČT (převzato z NFA)

Marcel Carné a Jacques Prévert jsou zakladatelé francouzského poetického realismu ve třicátých letech minulého století. Brány noci bývají označovány za poslední film tohoto směru. Podnět k jejich natočení dala produkční společnost Pathé, která požádala Carného, aby připravil film pro Jeana Gabina, jenž se právě vrátil z americké emigrace. Hlavní ženskou roli měla ztvárnit Marlene Dietrichová. Carné, Prévert, Gabin i Dietrichová se shodou okolností zúčastnili baletního představení Le rendez-vous (Schůzka), které se mělo stát námětem pro jejich společný film. Nicméně scénář se slavné herečce nelíbil. Považovala ho za urážlivý pro francouzský národ a následně se i Gabinovi podařilo odstoupit od smlouvy. Marcel Carné se pod tlakem událostí rozhodl, že hlavní postavou jeho filmu bude tedy Paříž. A tak si nakonec mohl dovolit obsadit do hlavních rolí neznámé herce, jakými byli Yves Montand, Serge Reggiani nebo Jean Vilar. Pro potřeby natáčení byly postaveny velkolepé kulisy stanice metra Barb?s-Rochechouart a jeho okolí. Snímek postupně podtrhl všechny znaky typické pro poetický realismus včetně studiového natáčení. V jedné z tehdejších kritik byl film překřtěn na Brány nudy a toto stigma mu na dlouho zůstalo. Sám režisér později uznal, že neměl šťastnou ruku hlavně v případě výběru herců. I když se Yves Montand později stal hojně obsazovaným a uznávaným, v tomto snímku na něj vyšla role čtyřicetiletého muže, ačkoli mu bylo pouhých dvacet pět let. Carné mu také raději nedovolil, aby ve filmu příliš zpíval. V roce premiéry snímek vyvolal vlnu rozhořčení svým údajně „nevhodným" obsahem a již při premiéře diváci v sále pískali a dupali. Brány noci jsou totiž také pohledem na dobové praktiky - do světa černého trhu s potravinami a dřevem, do životů údajných válečných hrdinů a kolaborantů, což pobouřilo širokou veřejnost, protože šlo o témata nejen velmi citlivá, ale hlavně vadilo, že Francouzi zde nejsou vylíčeni jako národ hrdinů. Údajně právě toto „tažení" proti Branám noci vedlo Jacquese Préverta k rozhodnutí, že omezí psaní scénářů a bude se věnovat především literatuře. Pro Marcela Carného začalo také nepříliš úspěšné tvůrčí období.
David Čeněk
Letní filmová škola 2011

Carné s Prévertem spolupracovali již před válkou na několika poeticky laděných „černých" filmech (Nábřeží mlh, Den začíná), avšak pokus přenést tuto poetiku do změněných poválečných podmínek se nesetkal s ohlasem, jak se ukázalo v případě filmu Brány noci. Bylo mu vyčítáno obsazení Yvese Montanda do hlavní role (prý neumí hrát!), diváci ani kritika nepřijali chtěnou a přemrštěnou, v sentimentu utopenou zálibu v tajemném neskutečnu a snovosti, protkávajlcích realistický příběh milostnými tragédiemi, ani symboliku, kdy tulák procházející všemi dějovými peripetiemi má představovat nevyzpytatelný osud. Je však možné, že časový odstup odkryje i v tomto podceňovaném titulu hodnoty, které byly přehlédnuty.

Autor/Zdroj: /Letní filmová škola