Blbec k večeři

Příběh tohoto filmu má poměrně rychlý děj, což se ovšem u francouzských komedií předpokládá. Téměř celý film se v podstatě odehrává v bytě známého pařížského nakladatele Pierra Brochanta, který má se svými přáteli neobvyklou tradici. Vždy ve středu si každý z nich přivede na společnou večeři nějakou zajímavou osobnost. V tomto případě se však nejedná o nikoho významného, ale o bláznivého sběratele bumerangů a hračičku, co staví významná architektonická díla ze sirek. Prostě blbce. Tento sirkouměl alias François Pignon má nejprve přijít do bytu pana Brochanta odkud se vydají na zajímavou večeři. Stane se však něco neočekáváného a Brochant je odkázán na pomoc člověka, který zpacká i to, co je zdánlivě jednoduché. Během jediného večera dokáže rozbít manželství Brochantových, přivede jim do bytu nejhoršího kontrolora finančního úřadu a nešťastně rozváže nitky osudu hned několika lidí. Více už vám prozradí samotný film - a pokud jste vyznavači francouzských komedií, nenechte si právě tuto ujít.

Lidé se baví různě. Někdo sbírá známky, jiný s oblibou
plive z balkónu na nic netušící chodce. Pierre Brochant (Lhermitte) a čtyři jeho přátelé pořádají pro změnu každou středu večeři, na níž musí každý z nich přivést co možná nejbeznadějnějšího blbce, jakého se jim přes týden podaří sehnat. Pierrovým jednoznačným šampiónem se má tento týden stát neohrabaný sirkový modelář Francois Pignon (Villeret). Jak ale už patrně sami tušíte, nic neproběhne tak, jak bylo původně plánováno. Francouzská komedie Blbec k večeřl; oceněná třemi Césary, dává svému názvu bezezbytku zapravdu. Ztřeštěnost zaměstnance berního úřadu Pignona, jehož největší životní chloubou je sirkový model Concordu v měřítku 1:75, nezná mezí. I ta na první pohled sebemenší banalita se díky jeho vrozenému talentu změní v pohromu. Pýcha obvykle předchází pád, což se bohužel pro pozdě litujícího Pierra, kterému se po setkání s původcem katastrof všeho druhu otřese život v základech, velice přesvědčivě potvrdí. Není tedy divu, že v tomto kolotoči omylů, malérů a pitomostí nakonec není možné naprosto jednoznačně rozeznat, kdo vlastně je tím největším blbcem. Máte-li v oblibě situační komiku a neváháte se od srdce zasmát neštěstí jiných, pak si nezapomeňte colu a popcorn, abyste si mohli Blbce k večeři řádně vychutnat.
Davfd Dovole Total Film 2000/7/97

Autor/Zdroj: Dovole David/Total Film


Pierre Brochant a jeho přátelé se scházejí vždy ve středu na večeři, kam má každý za úkol přivést někoho, kdo může kandidovat na krále všech blbců. Brochant je nadšen, že se tentokrát může blýsknout Francoisem Pignonem. Ale to nepočítal s tím, že Pignon je nejenom blb, ale také nešika, který mu pěkně zamotá hlavu.
Katalog festivalu francouzského filmu

Autor/Zdroj: /reklamní materiály distributora

Skupinka dobře situovaných přátel má podivný zvyk - scházejí se každou středu na večeři a jako zákusek si každý z nich přivádí blbce, který je má nevědomky bavit. Vydavatel Pierre (Thierry Lhermitte) má tentokrát v rukávu eso (Jacques Villeret) - ale večer teprve začíná. Veleúspěšnou francouzskou komedii natočil podle vlastní divadelní hry Francis Veber (Uprchlíci).

Autor/Zdroj: /Cinema


Francis Veber je nejen známým francouzským scenáristou a režisérem úspěšných filmových komedií, nýbrž i uznávaným autorem divadelních her. V roce 1998 převedl na filmové plátno jednu z nich pod stejným názvem Blbec k večeři. (U nás byla hra poprvé uvedena v kladenském divadle jako Trouba na večeři; v současné době ji má na repertoáru s titulem Blbec k večeři a v režii Jiřího Menzela pražské Divadlo Bez zábradlí.) - Skupinka dobře situovaných přátel pořádá každou středu večeře, při kterých soutěží, kdo z nich s sebou přivede většího blbce. Vydavatel Brochant cítí, že tentokrát by mohl snadno zvítězit. Známý mu totiž dohodil výjimečný exemplář, účetního z ministerstva financí Pignona, jehož koníčkem jsou komplikované stavby ze sirek. Jenže Brochant si odpoledne hne s páteří a skončí s Pignonem u sebe doma. Navíc mu manželka zavolá na záznamník, že ho opouští. Pignon se mu snaží pomoci a svou naivitou, neobratností a popleteností rozpoutá kolotoč bláznivých situací. Nakonec se sice dozví, jak to bylo s jeho pozváním, ale dobromyslně dále pomáhá muži v nouzi získat manželku zpět. Brochant se musí stydět... - Téměř celý snímek se odehrává v interiérech vydavatelova bytu a chodby domu, kde se postupně kromě obou protagonistů objeví ještě pět postav (Brocharttova manželka, milenka a lékař, dále jeho dřívější sok spisovatel Leblanc a Pignonův kolega Cheval). Důležitou roli hrají četné telefonické hovory. Ve Francii velmi úspěšný snímek tak rozhodně nezapře svůj divadelní původ; opírá se o situační komiku a zejména o chytře napsané dialogy. Představitel Pignona, Jacques Villeret, hrál svou roli zhruba devětsetkrát na divadelních prknech.

Autor/Zdroj: /Filmový přehled


Nedá se říci, že by vydavatel Pierre Brochant byl přímo hovado. Určitě nekope do staženek a neokrádá slepce - má jen příliš mnoho peněz a málo skutečných starostí. Taky trpí poněkud přehnanou představou o své nadřazenosti a originalitě svého smyslu pro humor. A navíc se zřejmě nudí. Tak či onak - on a několik jemu podobných pánů z lepší společnosti tráví své středeční večery vskutku bohulibou zábavou. Každý z nich má za úkol sehnat a přivést na společnou večeři blbce. Ne mentálně postiženého, jen člověka poněkud prostšího, mimořádně zapáleného pro nějakou pitomost a nádherně otravného. A tihle ubožáci, rozechvělí a dojatí z nečekaného pozvání, mluví a mluví a pánové se baví a baví... Pierre Brochant je hovado.
Ovšem na každého jednou do-jde a Pierrovo Waterloo se jmenuje Francois Pignon. Malý úředníček z ministerstva financí, zhoubně otravný svou tendencí vyprávět o svých stavbách ze si-rek, o počtu těchto sirek a tubách lepidla, evidentně kandidoval na blbce večera. Světová třída, extra kvalita. Pierre zářil, večer se před ním vznášel v růžovém oparu životního triumfu - když v tu chvíli se všechno začalo jaksi kazit. Nejdřív si Pierre na golfu uhnal hexnšús, v důsledku čehož byla jeho postava stejně vychýlená jako jeho charakter, a pak ho uprostřed bodavých bolestí opustila žena, zhnusená jeho škodolibou zlomyslností. Růžový opar poněkud vyblednul - a to Francois Pignon ještě ani nedorazil.
Ale on přijde. V ruce aktovku s fotografiemi svých modelů a v srdci láskyplnou vděčnost k celému světu a Pierru Brochantovi zvlášť. Tlusťoučký, účastný, dobrosrdečný, snaživý - a zkázo-nosný. Pierru Brochantovi právě začíná večer, na který jen tak nezapomene...
Vír, v jehož středu se díky svému hostovi ocitne, vynese na světlo všechny jeho hříchy, svine ho do kuličky dokonalé prohry a životního zoufalství, aby na konci onoho večera on i divák po-chopili, že Pierre Brochant je sice hovado příkladné, ovšem na druhé straně... A že Francois Pignon je sice neuvěřitelný blbec, ale na druhé straně...
Blhec k večeři je samozřejmě především moralita, ovšem mora-lita uzavřená ve formě skvělé situační komedie. Francis Veber se tu stejně jako ve svých předchozích snímcích (Otec a otec, Ko-pyto, Uprchlíci) drží osvědčeného modelu nesourodé dvojice - pošetilý smolař/bohorovný suverén -ovšem tentokrát jejich konfrontace nepoužívá jen jako zdroje komických, případně sentimentálních situací, ale dodává mu vyhraněně moralistní podobu. Není samozřejmě nijak objevná -bezcitný mizera, zneužívající svého okolí, dospívá k pokání tváří v tvář pochopení, že objekt jeho výsměchu ho svou lidskostí a nečekanou moudrostí daleko převyšuje. Co už ale samozřejmé není, je způsob, jakým nám Veber tuhle pravdu servíruje. Nemlátí nás s ní mezi oči, ale podsouvá ji mezi jednotlivé komické situace a jako zkušený profesionál dokonale dávkuje své ponaučení tak, aby uprostřed smíchu nezaniklo, ale aby na druhé straně tento smích nikdy nezdusilo přílišným mentorováním. Hrozí-li situace dojetím a patosem, je vzápětí shozena dalším strašlivým Pignonovým trapasem a Brochant tudíž není odsouzen k tomu, aby se napravoval příliš násilně či příliš rychle. Je to především zásluhou konstrukce jednotlivých postav, které (i díky svým brilantním hereckým představitelům) nejsou jen nositeli příslušných povahových vlastností, symboly, které lze dosadit do rovnice o dvou pře-dem známých, ale barvitými figurkami, jejichž skutečné poslání je v této frašce patrné až na druhý pohled.
Blbec k večeři je ovšem původně divadelní hra a je to na něm vidět. V dobrém i zlém. Pokud jde o to dobré - omezený prostor jednoho bytu nedává mnoho prostoru pro velkou akci a veškeré napětí a spád proto příběh čerpá z dialogu. Hrdinové si musejí vystačit sami, jen s pomocí občasných telefonních rozhovorů. Ovšem na rozdíl od jiných, podobně "omezených" filmů (např. Nalevo od výtahu) neudržuje autor děj v chodu bláznivými zmatky, neodůvodněným a svévolným vrše-ním krizí, náhodnými vpády dalších a dalších postav a zmateným pobíháním. Jeho krize fungují na principu sněhové koule, která na sebe nevyhnutelně nabaluje nové a nové vrstvy, katastrofy tu přicházejí zákonitě a vyplývají jedna z druhé. Přestože jejich princip je v zásadě týž, neboť Veber pracuje s omezenými prostředky (přede-vším s telefonem), nikdy nenudí, protože přirozeně vycházejí z charakterů jednotlivých aktérů, jsou duchaplné, přesně načasované a dokonale zahrané. Autor si navíc vystačil s půltuctem postav, které se pohybují v dokonale promyšleném soukolí zápletky, žádná z nich není nahodilá ani samoúčelná, každá v pravou chvíli přidá pod rozbušku Pierrova života své polínko. Navíc tímto způsobem vy-stavěný příběh nabízí mimořádně vděčné herecké příležitosti, jichž také všichni a zejména Jacques Villeret a Thierry Lhermitte dokonale využili. S přesným citem pro míru balancují mezi dojetím a fraškou, nikdy nesklouzávají ke karikatuře, nepřehrávají a nepitvoří se.
A nyní k tomu horšímu z Blbcova divadelního vínku. Divadelní původ má vyjma předností i svá zákonitá omezení, s nimiž se různí autoři v minulosti vyrovnávali různě. Veber se snad mohl pokusit oživit svou komedii transponováním některých scén do exteriérů či volit jiné běžné prostředky k oživení v podstatě statické scény, ale neudělal to. Spolehl se na sílu své zápletky a poctivě se držel de facto divadelního aranžmá, jen občas doplněného prostřihem na partnera v telefonním hovoru či záběrem na jedoucí automobil. I jeho režie je velmi tradiční a dá se říci divadelní, jakoby chtěl divákovi pietně předložit záznam představení. Velká filmařina to sice není, ale protože ono představení je skutečně báječné, ochotně to Veberovi odpouštíme. Navíc si při prvním zhlédnutí tohle všechno zřejmě ani neuvědomíme - budeme se totiž hlavně smát...

Autor/Zdroj: Hejlíčková Iva/Cinema