Bio Ráj

Režisér Salvatore dostane zprávu o smrti svého starého přítele Alfreda. Vrací se zpět do rodného města. Zde se mu vrátí vzpomínky na dětství ovlivněné bručounským Alfredem. Ten mu přiblížil kino, jako místo, kde se sny na okamžik stávají pravdou.

Film má dvě časové roviny. Úspěšný filmový režisér si při zprávě o smrti starého vesnického promítače Alfreda vzpomíná na své dětství. Na pozadí poválečné bídy se rozvíjí vztah mezi malým Totem, neodbytně přitahovaným tmavým sálem kina a promítací kabinou (s hučícími praskajícími stroji, paprsky světla rozptýlenými v prachu, převíječkami a prázdnými cívkami rozvěšenými po zdech), ve které kraluje Alfred, zastupující mu autoritu otce, nezvěstného od války. Dospívající Toto se Alfredem nechá přemluvit k odchodu z vesnice, aby rozvinul svůj talent. Když se po letech vrací na pohřeb, stařičké kino je právě obnovené a dojatý Toto si promítá film, sestavený ze scén polibků, které musel Alfred na příkaz místního faráře vystřihovat, aby je teď odkázal svému příteli a žákovi. Svěží, divácky vřele přijatý film nesklouzl do sentimentality, ale s přesně dávkovaným sentimentem nostalgicky evokuje dobu, v které kino bylo pro vesničany jediným kulturně-společenským zážitkem. Silnější první polovina je hereckým koncertem Philippe Noireta, kterému půvabně sekunduje jeho dětský partner. V roku 1994 se dostal do kin režisérův sestřih filmu, který je o 52 minut delší, než původní verze. Film získal roku 1980 Oscara za nejlepší zahraniční film; o rok dříve byl oceněn Velkou cenou poroty na MFF v Cannes.
Seminář italského filmu 2003

Úsměvný italsko-francouzský snímek Bio Ráj natočil mladý režisér Giuseppe Tornatore podle vlastního námětu a scénáře. Podobně jako v téže době Ettore Scola ve svém fi1mu Splendor, i on si vybral za námět vyprávění o slávě a postupném úpadku venkovského kina. Hrdina, úspěšný režisér Salvatore Di Vita, se po letech vrací do rodného městečka na Sicílii na pohřeb promítače Alfreda, který mu kdysi vlastně nahrazoval otce padlého ve druhé světové válce, a zároveň mu přiblížil magický svět filmu. Vtipný a laskavý žánrový obrázek, umně balancu,jící na hranici sentimentu a nostalgie, se stal hereckou příležitostí pro Philippa Noireta; neméně kvalitně je obsazena i dětská role, v níž malý Salvatore Cascio okouzluje svou tvárností a bezprostředností. - Na 42. MFF v Cannes 1989 ziskal film Zvláštní velkou cenu poroty (ex aequo se snímkem Bertranda Bliera Trop belle pour toi - Příliš krásná pro tebe), a dostal Zlatý glóbus a Oscara za nejlepší zahraniční film.
Nostalgická vzpomínka na doby, kdy film byl ještě fascinujícím zážitkem

Nejmilejší zábavou maličkého Salvatora (úchvatně ho hraje malý Salvatore Cascio) je film, jeho nejlepším přítelem je bručounský promítač Alfredo. Neexistuje pro něho nic krásnějšího než sedět na rozvrzané skládací židli a čekat ve tmě na magický okamžik, kdy plátno ožije tajuplným třpytem. Salvatore (neboli Toto) je největší filmový fanda v malé sicilské vesnici a nový program kin ho zajímá vždycky podstatně víc než zprávy o otci, který bojuje kdesi daleko, ve druhé světové válce.
Film Giuseppeho Tornatora nás vrací zpátky do časů, kdy byla kina ještě zaplněna do posledního místečka, kdy místní farář, největší autorita na mravnost, mohl podle libostí stříhat do filmů, to když se mu některý polibek zdál příliš vášnivý nebo některý výstřih příliš odvážný. Do časů, kdy byl filmový materiál ještě z nitrátu a velmi snadno se mohl vznítit. Kdy se nový film převážel na kole od vesnice k vesnici, aby se k dychtivým divákům dostal včas. Sentimentální ohlédnutí mladého italského režiséra (v době vzniku tohoto snímku bylo Giuseppemu Tornatorovi jedenatřicet let), plné jemného humoru, je jakoby zaklínáním slavné minulosti. Alespoň pro film - slavné. Zpráva o Alfredově smrti (Philippe Noiret je v roli mrzoutského promítače skvělý, jako ostatně vždycky) vyvolává v dospělém Salvatorovi pocit viny. Opustil kdysi na Alfredovu radu rodnou vesnici, ve vzdáleném Římě udělal kariéru jako filmový režisér a na svůj domov, na přátele svého dětství zapomněl. Odjíždí tedy na Alfredův pohřeb, odjíždí na několik dní zpátky na Sicílii, poprvé po třiceti letech. A znovu se ve velké retrospektivě odvíjejí Salvatorovy vzpomínky. Vzpomínky na onen čas, kdy se filmem posedlý chlapec potají plížil do kina, na požár v „Biu Ráj", při kterém Toto zachránil Alfredovi život, na nový začátek v „Novém Biu Ráj", kde směl Salvatore poprvé pracovat jako promítač. Na první lásku, která nebyla „přiměřená jeho stavu" a musela ztroskotat... Bio Ráj, nádherné vyznání lásky k filmu, je příběhem srdce i rozumu. Je to klasické filmové vyprávění, které navazuje na svěžest a přímost poválečné italské kinematografie, je také živým důkazem toho, jaký dnes film ještě může být. V nejlepším slova smyslu - divácký. Giuseppe Tornatore za svůj snímek získal v roce 1989 na mezinárodním filmovém festivalu v Cannes Velkou zvláštní cenu poroty a o rok později Oscara za nejlepší neanglicky mluvený film.
Cinema 1991/38