Bílá stuha

černobílý film s bohatstvím odstínů šedi
Na Bílou stuhu nepůjde nikdo   pro ukrácení dlouhé   chvíle. Takže ani nebudu   varovat žrouty popcornu.

Tenhle film na mne   hluboce zapůsobil, i když z   něj - až na jeden dva   okamžiky - žádné emoce ven   netečou. Snad díky   černobílému provedení,   chybějící hudbě,   všudypřítomné přetvářce   nebo studenému prostředí   východního Pruska, měl jsem   zvláštní pocit. Připadal   jsem si jako ukrytý   pozorovatel, kterého se to   vlastně netýká, nemůže do   toho zasáhnout, ale ve   kterém to indukuje pocity   zapomenutých křivd - vztek,   bezmoc a ponížení.   Týrající se voyeur. Snad mi   to připomínalo Dogville.

Přestože je k   tragickým událostem na   plátně několik   vysvětlení, žádné tak   docela nesedí. Ale oproti   jindy jsem se tady necítil   podvedený. Dokonce jsem to   paradoxně ocenil. Jako by   vypravěče mýlila paměť,   jako by v zájmu svého   vysvětlení přehlížel   drobné rozpory v různých   svědectvích. Přesně jak to   bývá.

O   tomhle filmu se dá dlouho   diskutovat. Ale taky si   můžete říct, že je   schválně odfláknutý a   inťouši si užijí   vymýšlením různých   výkladů, na které režisér   ani nepomyslel. Mě ta hra   rozhodně bavila.

Děj filmu, vyprávěný   místním učitelem, nás   přivádí do prostředí   venkovského. Je doslova pár   let před světovou válkou a   hrdinové příběhu žijí   kdesi v Prusku. Režisérovi   se daří diváka vtáhnout do   děje a při sledování   příběhu máte pocit, že   jste jeho součástí.   Setkáváme se zde se   zlobivými dětmi, přísnými   otci a cudnými dívkami.   Hlavních hrdinů je tu mnoho,   takřka celá vesnice. Není   kladných ani záporných   hrdinů. Prostě sledujeme   život na venkově. I zde se   projevují společenské   rozdíly, třeba mezi   místním baronem, který   zaměstnává skoro celou   vesnici a místními rolníky.  
Pokud jde o herecké   výkony, tak každý, kdo se   objeví na platně svou roli   sehrál na výtečnou.   Příběh je obestřen celou   řadou záhad. Ve vesnici   řádí nebezpečný pachatel.   Ten nejen usiluje o život i   zdraví obyvatel, ale napadá   i jejich majetek. Ve filmu   hledáte spoustu odpovědí na   mnoho otázek. Konec filmu   však přináší místo   odpovědí jen další   otázky. Film trvá bezmála   dvě a půl hodiny a jedinou   minutu jsem se nenudil.

Zajímavý film. Způsobem   svého vyprávění jde proti   běžným filmovým postupům.   Divák čeká na konci   nějaké rozuzlení a   vysvětlení, kterého se ale   plně nedočká. Místo toho   zůstane pocit jako občas v   životě - o něčem jsme   slyšeli, ale o části toho   se můžeme jen něco   domnívat, a časem se vůbec   důležitost toho všeho   vytrácí, žijeme si dál   svým životem.
Vynikající byly   černobílá kamera,   neokoukané typy herců a   jejich výkony.
Kvůli   podobnosti dětských   představitelů Klary a   Martina s herci v Bergmanově   filmu Fanny a Alexander si   myslím, že Haneke se ve   filmu snaží rozvinout motiv   bigotní výchovy do   pozdějšího dětského věku   vedoucí k opakování   nelidskosti takto vychovaných   dětí. Na rozdíl od Bergmana   ve filmu téměř chybí   pozitivní stránka života,   která by vyrovnala tu hrůzu   pod zdánlivě klidným   povrchem.
Konec   víceméně směřuje k tomu,   že původní možná   idylické stavy a vztahy jsou   neudržitelné a něco se bude   muset hodně změnit. Ne   náhodou se děj odehrává   těsně před první světovou   válkou.

Že je Bílá stuha chladná?   Tak proč je tak těžké se   od ní odtrhnout? Všechno to   trýznivé se krčí pod   povrchem a právě proto je   ten film tak palčivý. Haneke   hledá kořeny lidské   krutosti ve společnosti   pohřbené pod nánosem   přesudků a pokrytectví, nic   netahá na přímé světlo a   přece nemá slitování. A   když to celé skončí, pocit   svědění, které se nedá   podrbat (protože je přece   pod povrchem) přetrvává a   mozkové závity šrotují s   dlouhou setrvačností. Haneke   je ve svých filmových   vivisekcích poctivý a   neústupný, ale to není   totéž co bezcitný.   Konkrétně v Bílé stuze mi   dost připomněl podobně   neohrožené a přitom krutě   poetické "vymítání   mýtů" Güntera Grasse.   A formálně je to taky   úžasný zážitek. Haneke u   mě znovu boduje.

Bílá stuha
Haneke je mistr nad mistry a   Bílá stuha je precizně   natočený černobílý film,   který si bezesporu zaslouží   všechna ocenění, která   získal. Je to dílo pro   filmové fajnšmekry, takže   pozor, žádné honičky aut,   žádné rvačky, žádné   sci-fi, prostě hodnotné   mysteriózní drama.

Snímek ověnčený   mezinárodními cenami,   drsný, vynikající scénář   atd. Tato lákadla zcela   logicky přitáhnout diváky,   jen jestli film opravdu   takový je. Černobílá   kamera dává najevo, že   půjde o umění. Je opravdu   jen málo filmů, kde hlas   vypravěče funguje a   nepůsobí rušivě. Zde mi   přijde nadbytečný a   neúčelný. Ano, film je   místy drsný, aniž by   přitom lacině obtěžoval   explicitním násilím   (bezpochyby nejsilnější je   scéna mezi doktorem a jeho   hospodyní), místy dokáže   diváka skutečně tvrdě   emočně vtáhnout (např.   při ošetřování   zraněného postiženého   chlapce). Přesto jako celek   nesděluje nic nového –   ano, lidé jsou hloupí,   krutí, pokrytečtí,   sobečtí, násilničtí,   pomstychtiví, zbabělí a   jejich děti jsou přesně   takové. Jedinec proti mase je   bezmocný. Jsme takoví.   Český divák jakožto   notorický cynik a realista   zřejmě nebude zdaleka tak   otřesen. Místy to bylo   drsné… a dál?

Zcela se ztotožňuji   s tvrzením Hanekena, který   výstižně k tomuto filmu   říká:
Mým hlavním   cílem bylo sledovat skupinu   dětí, kterým jsou hodnoty   vštěpovány jako zcela   nezpochybnitelné a postupně   se jim stávají vlastními.   Vyrůstáme-li ale obklopeni   svrchovanými politickými   nebo náboženskými pravidly   a ideály, vede to k   nelidskosti a terorismu.

skvělý začátek, konec do vytracení
Vynikající dobové   vykreslení příběhu.   Typicky německá ponurost   provází celý film. Uvítal   jsem úlohu vypravěče, od   kterého jsem očekával   občasné upřesňování   dějové linie. Od počátku   to tak fungovalo, a to   téměř až do závěru, ve   kterém jsem se bohužel tak   trochu ztratil. A v ten   okamžik mi teprve začala   vadit ta strašně dlouhá   stopáž. Téměř celý film   pedantsky přesný, jasný a   srozumitelný, závěr jako by   dělal někdo úplně jiný a   to jen tak z povinnosti.   Škoda. Jako celek tedy   zajímavé, ale přesto vím,   že se k tomuto dílu nikdy   nevrátím.

Musím uznat zvláštní   poutavost snímku - i přes   "obyčejnou" dobovou   popisnost a sáhodlouhou   stopáž nenutil k pohledům   na hodinky, což bude důkazem   velmi dobré filmařiny a   přesvědčivého herectví.   Na každičké filmové   okénko dopadá odlesk   prasátka od perfektně   vypulírovaných germánských   holínek, každý vlas na   hlavě má své místo, vše   dokonale promyšleno do   posledního detailu - přesto   nemohu hodnotit více, jak   šedesáti procenty, neboť   chlad, který z filmu čišel,   mě přesně tak chladnou   zanechal.

Začátek filmu vypadá velmi   nadějně, jenže příběh   postrádá větší tempo a   tak po sléze začne v   některých pasážích nudit.   Film je však velmi emotivní   a tak Vás nakonec pohltí a s   blížícím se koncem, už   jenom hltáte obraz za   obrazem. Dychtivě začnete   očekávat finále, v hlavě   se triumfálně připravujete   na zvolání, tušil jsem kdo   je viník, zase jsem odhadnul   závěr filmu, ale ne, v tomto   snímku se toho nedočkáme.   Nic proti otevřeným koncům   příběhu, ale tento působí   značně nelogicky. První   věc, kterou by vypravěč   příběhu udělal, v situaci   ve které pan učitel byl, že   se půjde zeptat na   komisařství, co porodní   bába vypověděla. Byl přeci   očitým svědkem, děti měl   každý den na očích.   Možná, že to způsobil   začátek války a tak na   běžnou kriminalitu, nezbyl   čas, ale stejně se mi ten   konec filmu, hrubě nelíbil.   Najdu si čas na knižní   předlohu, protože ten   příběh je velmi silný, jen   mám pocit, že je špatně   zpracovaný.