Andělé všehomíra

Film vznikl podle stejnojmenného románu E. M. Gudmundssona, který u nás vyšel v roce 2000. I ve filmu je hlavní postavou příběhu Paul který trpí schizofrenií a my sledujeme jeho počínání i způsob, jakým na něj lidé reagují. Nejdříve se s Paulem setkáváme v rodinném kruhu, poznáváme jeho přátele i dívku kterou miluje. Pak ho následujeme do nemocnice.

Na psychiatrickém oddělení se setkáváme s pestrobarevnou společností: Óli Beatle věří, že složil všechny písně Beatles a poslal jim je pomocí telepatie (dodnes nedostal žádný honorář), kultivovaný a vzdělaný Viktor, který se někdy proměňuje v Hitlera a Peter, Paulův spolubydlící, závislý toxikoman, žije pod dojmem, že obhájil, na čínské universitě, doktorát o Schillerovi.

Ceny (výběr): Evropská filmová cena 2000: cena diváků (nejlepší herec - Ingvar Eggert Sigurdsson), MFF Karlovy Vary 2000: Zvláštní cena, Cena FIPRESCI (Fridrik Thór Fridriksson), Edda 2000: nejlepší film, nejlepší režie, nejlepší herec (Ingvar Eggert Sigurdsson), nejlepší herec ve vedlejší roli (Björn Jörundur Fridbjörnsson), nejlepší herečka ve vedlejší roli (Margrét Helga Jóhannsdóttirová),nejlepší hudba, nejlepší zvuk

Třicátník Páll (Sigurdsson) žije s rodiči (Jóhannsdóttirová, Júlíusson) a dvěma malými sourozenci v domku v Reykjavíku. Je to výřečný, usměvavý mladík, který vymýšlí vlastní vtipy, maluje a hraje na bicí. Nečekaně ho opouští přítelkyně Dagny, pocházející z lepší rodiny. Páll se trápí a snaží se ji získat zpět. Ve chvíli kdy je jasné, že jsou jeho pokusy marné, se začne uzavírat do sebe a jeho fyzický i psychický stav se zhoršují. Je přecitlivělý, vznětlivý, agresivní a trpí utkvělými představami a halucinacemi. V momentě, kdy se stane hrozbou pro své blízké, ho rodiče pošlou do ústavu pro duševně nemocné. Potkává tady lidi s různými osudy a diagnózami a nachází přátele (Kormákur, Gudnason, Fridbjörnsson). V tomto mikrosvětě se cítí vyrovnaně, bezpečně, v realitě všedního dne je naopak ztracený a zranitelný. Utéct před ní však nemůže a je velmi těžké vyrovnat se s ranami, které mu osud postupně zasadí. Po Dětech přírody (1991) jsou režisérovými hlavními hrdiny opět lidé patřící do skupiny těch, kterých by se společnost nejraději zbavila, nebo je alespoň izolovala, protože jsou méněcenní, nadbyteční či opovrženíhodní. Fridrikssonův snímek nabízí konfrontaci světa „normálních" lidí a bláznů, přičemž hranice mezi nimi je tenká a někdy se nabízí otázka, kdo je vlastně šílený, kdo se chová nerozumně a kdo má právo to všechno posoudit? Obyvatelé ústavu se v rozhovorech zamýšlejí nad různými věcmi a jejich názory a úvahy nabízejí nový pohled na svět: „Myslíš, že byl Ježíš mentálně nemocný? - Ne, ale myslím, že by ho poslali do blázince, kdyby přišel teď." Stejně jako starší režisérovy snímky, odehrávající se na Islandu, se i tento vyznačuje severskou poetikou, pracuje s pomalým rytmem vyprávění, nenápadným filmovým stylem a představuje divákovi nezvyklého hlavního hrdinu, osamoceného, bojujícího s vnějším světem.
Marie Barešová, 36,LFŠ 2010

Aha: film o schizofrenii, říkáte si; bude to končit objevným
relativizováním na téma, kdo a co je v téhle hektické době takzvaně normální. K takové otřepanosti však Andělé všehomíra nesklouznou. Všechna schémata, která skepticky očekáváte, se v nenápadných filmech Island'ana Fridrikssona nekonají. Stejně jako u Fridrikssonových starších snímků (Děti přírody, Ďáblův ostrov, Zimnice) i u Andělů všehomíra záhy zjistíte, že film je atraktivní nejen tématem, ale i tím, jak je natočen a zahrán: neokázale a stroze. Fridriksson svými filmy konstatuje. Nevyřkne žádný soud, neproklamuje a už vůbec není 'pravdař'. Příběh nedramatizuje, naopak mu ještě na grádech ubere - v obrazu, zvuku či herectví není nic navíc. Paradoxně tím nabývají jeho filmy síly. U Andělů všehomíra se opět opřel o filmové vyprávění v intencích islandské literární tradice, jež se promítá například do tradičně pojatého tématu smrti. Představy o smrti na Islandu totiž nejsou strašné, vztah ke smrti je pozitivní, protože pro Islanďany čas smrtí nekončí. Celý film vypráví hlavní postava Páll jakoby z druhého břehu... Pocity, které Andělé všehomíra vzbuzují, se ze středoevropského pohledu mohou jevit příliš černé, ale Fridrikssonovi se do škvírek příběhu podařilo vtěsnat obdivuhodný optimismus. Salvy smíchu zaznějí při promítání tohoto zdánlivě pochmurného filmu nejen na Islandu - ostrově s největším počtem sebevražd na světě.
VENDULKA NOVOTNÁ Premiere 2000/10/50

Autor/Zdroj: Novotná Vendulka/Premiere


Příběh: Páll je talentovaný, výřečný a ve společnosti oblíbený mladík. Po rozchodu s životní láskou se u něj ale začínají projevovat známky duševní choroby. Svým stále agresivnějším chováním terorizuje celou rodinu, a proto ho rodiče umístí do psýchiatrického ústavu. Jediný přítel, který mu „na druhé straně" zůstal, Pálliho ale ujištuje, že blázinec zdaleka nekončí zdmi léčebny.
Pokud mají filmy svá alter ega, pak expresivní Přelet
nad kukaččímm hnízdem ho našel va ztichlých Andělech všehomíra. Seversky zadumaná a melancholická elegie o schizofrenii pokládá stejně jako její slavný předchůdce základní otázku: kdo je vlastně blázen a kdo je duševně bez úhony? Fridriksson zobrazuje prostředí léčebny a dokonce i občasné represe uvnitř decentně a vysoce stylizovaně. Nejde mu o obžalobu společnosti nebo instituce, spíše se s účastí (a s jakýmsi obdivem) zamýšlí nad osudy diagnostikovaných a nad relativitou celého pojetí duševní choroby. A zároveň si na své otázky celkem bez vytáček odpovídá. „Ten chudák na tom musí být hodně špatně," soucitně si povzdechne Pálliho matka, když na parkovišti míjí ředitele léčebny.
Režisérovo prohlášení o černé komedii berme s pořádnou dávkou nadsázky (a to jsem si dodnes myslela, že český humor je černý jak bota), ale přesto sychravou atmosféru filmu zatepluje několik půvabných
a humorných okamžiků. Smíchy se zrovna neumlátíte, ale třeba taková scéna bláznovské večeře v nóbl grilbaru je neodolatelně roztomilá. To málo, co jednotvárný Pálliho osud nabízel, přenesl obratný režisér na plátno s filmařskou noblesou a vytěžil z toho maximum.
S mystikou to ovšem Fridriksson tentokrát přehnal. Krvácející stigmata, zářící Ježíš a chození po vodě, to je do jednoho filmu přece jenom trochu moc - tedy alespoň na můj skeptický kontinentální vkus. Možná že zfilmovat knihu svého přítele o smrti jeho bratra byl úkol přece jen příliš bolestný a osobní. Také rovnice duševně nemocný rovná se vyvolený, nemusí být každému po chuti. „Jsme andělé všehomíra," mudrují pacienti v kuřáckém koutku a není v tom ani trocha nadsázky. To bude asi nějaký islandský syndrom... Zdá se, že taková filozofie brnkla Islanďanům na utajenou strunu. Že se depresivní film o schizofrenikovi stal divácky nejúspěšnějším domácím snímkem všech dob, vypovídá o úhledném a spořádaném ostrově na konci světa víc, než co se mohlo vejít do Fridrikssonova filmu.
Šárka Halaštová Totalfilm 2000/9/103

Autor/Zdroj: Halaštová Šárka/Total Film


Tento pochmurný islandský příběh vznikl podle námětu Einara Mára Gudmundssona, jehož stejnojmenný román vyšel také u nás. Kniha (i film) vypráví příběh Gudmundssonova bratra trpícího schizofrenií. Tato nemoc se u mladého výtvarníka a bubeníka Pálla objevuje až poté, co se s ním rozejde jeho dívka Dagny. Z tichého Pálla se najednou stává hrubý muž, který terorizuje své okolí a musí být hospitalizován v psychiatrické léčebně. Tam poznává další pacienty Ólima, který prý skládá písně pro Beatles; Viktora, jenž bezmezně obdivuje Adolfa Hitlera a s totálně apatickým Péturem. Jeho jediný přítel zvenku, úspěšný zubař žijící spokojeným rodinným životem spáchá sebevraždu, a tak se pacienti ústavu stávají vlastně jedinými blízkými pro nemocného Pálla. Páll je později propuštěn z ústavu, ale nedaří se mu snést své osamění...
Film získal zvláštní uznání poroty na 35. MFF Karlovy Vary 2000.

Autor/Zdroj: /Kino AERO

Snímek známého islandského filmaře Fridrika Thóra Fridrikssona Andělé všehomíra vznikl podle stejnojmenné novely Einara Mára Gudmundssona, který byl rovněž autorem scénáře. Gutdmundsson zachytil v knize osudy svého bratra, postiženého schizofrenií. Anděly všehomíra jsou podle protagonisty příběhu, mladého výtvarníka a hudebníka Pálla, lidé poznamenaní jako on a trávící část svého života v psychiatrických zařízeních. Páll bydlí s rodiči a dvěma mladšími sourozenci. Nemoc, ohlašující se prudkými bolestmi hlavy, u něj propukne, až když se s ním rozejde milovaná dívka. Dosud tichý a nenápadný muž náhle začne terorizovat své okolí a nakonec musí být umístěn v reykjavické léčebně Útes. Tady se seznamuje s novými přáteli: Olim, který tvrdí, že telepaticky předává své písně dávno rozpadlé skupině Beatles, Viktor, jenž všechny provokuje fašistickými řečmi a obdivem k Hitlerovi, a apatickým narkomanem Péturem. Jediným Pánovým kamarádem „zvenku" je úspěšný zubař Rögnvaldur, jenž však z nepochopitelných důvodů spáchá sebevraždu. Podobnou smrtí končí i Pétur a posléze také hlavní hrdina, který nedokáže unést své osamění a svůj trpký úděl. - Komorní příběh je osobitou a poetickou úvahou o zdravých a nemocných, o životě a smrti, o lásce a přátelství. Chmurné téma oživují tvůrci humornými epizodami (návštěva u prezidenta, hostina bláznů v přepychové restauraci) a zejména hlubokým soucítěním s postavami. Fridriksson opět ozvláštňuje vyprávění nadreálnými vizemi (matčin sen se čtyřmi koňmi, Pánovo chození po vodě či jeho vidiny, náhlé mizení postav v záběru, či samotný závěr s dvojexpozicemi) a bohatým obrazovým rejstříkem (střídání leteckých nadhledů s detaily apod ). - Andělé všehomíra jsou dalším důkazem Fridrikssonova nepochybného filmového mistrovství. - Se snímkem je uváděn krátký animovaný film Bajky ze zahrady.
Tomáš Bartošek Filmový přehled 2000/9/3

Autor/Zdroj: Bartošek Tomáš/Filmový přehled


Jen padli andělé se dokáží vydat k nebi zkratkou. Jsou to pořád ještě lidské bytosti, nebo už jenom kráčejici stíny?
Podle profesora Brynjolfa z psychiatrické kliniky v Kleppu je schizofrenie hluboko zakořeněna v islandské povaze. Odkud jinud by se také vzali všichni ti trollové, elfové a duchové starých Vikingů, utkaní ze sopečných mlh, mořské pěny a měsíčního prachu, co se třpytí na hladině fjordů. Připusťme, že nevinný sklon k lehce schizofrenické intrepretaci světa může být někdy i vcelku roztomilou a v zásadě neškodnou genetickou výbavou průměrného Islanďana. Ale všechno má své meze! A ten, kdo je překročí, se ocitne tam, na druhé straně, za zdí, jež ho odděluje od tohoto světa a navždy odsuzuje žít nebo živořit ve společnosti nočních běsů nebo andělů.
Paul mohl být spisovatelem, hudebníkem, malířem a snad také manželem půvabné Dagny, která tak ráda naslouchala jeho slovům i dotykům a na krátkou chvíli ho přiblížila světu, kde jsou lidé šťastní a mají se rádi. To byla jeho nejsvětlejší vzpomínka z toho života předtím, než ho začala bolet hlava a on se stal „andělem". Areál psychiatrické léčebny v Kleppu vypadá zdálky jako solidní hotel u moře, zblízka jako slušně vedená věznice a zevnitř jako přestupní stanice pro anděly se zlomenými křídly (vzdáleně připomínající kukaččí hnízdo, ve kterém Jack Nicholson před lety marně sváděl svůj nerovný boj). A tohle místo posledních vzletů a pádů se ted' stalo jeho novým domovem. Dalo mu nové přátele - poslední, jež potkal, a první, kterým zcela porozuměl. A také příležitost probrat tu s nimi řadu zásadních otázek a odpovědí, bez nichž andělé nemohou vzlétnout, a tak se pomalu, ale neodvolatelně připravit na svůj první velký a definitivní let. Až přijde ta chvíle a on se k němu odhodlá, budou ho tihle kamarádi z Kleppu určitě provázet: odborník na Schillera Peter (jenž ho nekolegiálně předběhl), budoucí prezident Islandu Oli (jemuž dluží Beatles balík za všechny hity, které jim napsal a telepaticky odeslal) a samozřejmě intelektuál, bonviván a někdy také Adolf Hitler Victor (jenž ví, že Nietzche nás zbavil Boha výrokem „Bůh je mrtev" - stejně jsme mu byli všichni ukradení). Tak to jsou ti andělé, s kterými si ještě něco užije, andělé všehomíra a svého vlastního čistého nebe, kam se neváhají zřítit, až přijde jejich čas...
Islandská filmová jednička režisér Fridrik Thór Fridriksson získal na tento projekt v roce 1998 podporu Eurimages a rozhodně to nebyl vyhozený kapitál. Tenhle severský filmařský živel opět dokázal vyloudit za nemnoho peněz hodně muziky a ti, jež zaujaly jeho Děti přírody a kteří s ním vydrželi i na Ďábelském ostrově, se mají na co těšit, neboť Andělé jsou (troufám si tvrdit) jeho zatím nejvýmluvnější a nejkonzistentnější výpovědí. Jejím solidním základem je literární předloha Einara Gudmundssona, které se Fridriksson zmocnil přímočaře a beze zbytku, jako správný Viking, který ví, jak kormidlovat i ve zrádných a hlubokých vodách poraněné lidské psychiky. S laskavým nadhledem i osudovou naléhavostí, smyslem pro pointu a citem pro sdělný detail, komorně a neokázale vypráví příběh Paula a jeho poznamenaných andělů. Zdánlivě volně řazené epizody se postupně skládají, z náhodných tónů vzniká akord, naděje i smrt se fatálně střídají jako znamení zvěrokruhu - a přesto se s jeho zlomenými hrdiny dokážete i usmívat a až do posledního koňaku a doutníku si prožít tu úžasnou večeři v exkluzívním hotelu Saga, kde si připili na památku mrtvého kamaráda a pak se nechali odvést, aby dále čekali na svoje vlastní vykoupení. Ve velkém hereckém sálu, jež v některých patologických kreacích schizofrenických ataků balancuje na hranici věrohodnosti, se představuje zejména Ingvar Sigurdsson. Velikost jeho výkonu odpovídá velikostí jeho role, kterou dokáže postupně gradovat v progresivních proměnách své fatální diagnózy. Ani ve zbývajících hereckých partech ale nezaznívají falešné tóny, zdá se, že Fridriksson byl svým hereckým týmem pochopen i respektován. Kolorit snímku doplňují úsporné a přesně časované hudební kompozice Hilmara Hilmarssona a jen lehce načrtnutá silueta Reykjavíku, kde byl celý projekt natočen.
Fridriksson si z letošních Karlových Varů zaslouženě odnesl Zvláštní cenu a Cenu FIPRESCI. Co si vy odnesete z jeho hořkosladkého poselství, záleží hlavně na vás. Řekl bych ale, že s prázdnou odcházet nebudete.
Michal Šobr Cinema 2000/10/92

Autor/Zdroj: Šobr Michal/Cinema