pracovní setkání mistrů horroru
Nezbývá mi, než i po letech před oběma smeknout.   John Carpenter – mistr horroru filmového a Stehen   King – mistr horroru literárního, odvedli v   Christine naprosto profesionální práci. Přestože   nejsem zaslepený a nekritický fanoušek výše   uvedeného filmového žánru, jsou oba tito tvůrci   mými velkými oblíbenci. Převést na filmové plátno   Kingovo dílo je samo o sobě dost těžkým úkolem a v   celé filmařské historii by se dali na prstech   jedné ruky spočítat ti, kterým se to opravdu   podařilo. Na dobu, kdy film vznikl, jsou v něm   neskutečně skvělé trikové záběry, ať už Christiny   rozzuřené a mstící se, nebo Christiny   samoléčitelky. K tomu všem R´N´R 50. let – prostě   paráda. Herecky perfektní je psychologický vývoj   postavy mladého, fascinovaného majitele Christiny.   Jak jsem již uvedl, pustil jsem si film po   několika letech, ale zcela určitě to nebylo   naposledy. Vždy pro mne bude patřit k nějakému TOP   (i když to není TOP 10, ale možná "jen"   TOP 100) a rád se k němu budu čas od času vracet.   A rád to doporučím i vám.

Natočit film podle Kingovy předlohy asi není   lehké. Tady je to tak půl na půl. Je tam všechno   podstatné, co tam má být ale i tak tomu něco   chybí. Taky se z toho filmu nestal žádný trhák.

Celkem zdařilý horůrek, který byl u nás šířen již   v dobách videorekordérů, na kterých se pouštěly   filmy namluvené jedním hlasem. Ve filmu jsou   obětmi vraždícího auta, o kterém film je, zase   teenageři. Tedy, zde je snad hráli skoro   třicátníci, ale to už bylo u amerických filmů   běžné.

Spíše průměrný horor. S občas zajímavými scénami   (masakr na benzínce, samoopravení auta). Carpenter   určitě umí lepší filmy(např. Věc) . Ale samozřejmě   i horší (Duchové Marsu).