V exilu

Situace českého undergroundu po vzniku Charty 77. Ze čtyř emigračních vln, které zasáhly Československo ve 20. století, zkoumá režisér Petr Slavík tu poslední: po vzniku Charty 77. Na rozdíl od let 1938, 1948 a 1968, kdy lidé odcházeli ze země víceméně dobrovolně, v době normalizace je - někdy velmi drsnými způsoby - tlačila k emigraci Státní bezpečnost. To byl i případ mnohých protagonistů undergroundu. Z Československa postupně odešli Svatopluk Karásek (Švýcarsko), Pavel Zajíček (Švédsko, USA), Vratislav Brabenec (Kanada), Zbyněk Benýšek (Rakousko), Zdeněk Vokatý (Rakousko), Dáša Vokatá (Rakousko), Miroslav Skalický (Rakousko), Jan Pelc (Francie), Jaroslav Hutka (Holandsko) nebo Vlasta Třešňák (Švédsko). Svým odchodem ovšem ranili některé ze svých soukmenovců, kteří zůstali ve vlasti. Nejvíc asi Martina Jirouse. "Mám za to, že emigrace za našich podmínek a sebevražda mají mnoho společného," vzkázal jim Jirous a dodal: "Ať si ti, kdo odjíždějí, nedělají iluze, že budou moci ovlivňovat situaci tady. Život národní kultury je organismus, který citlivě reaguje na prostředí. Možná že to, co my tady vytvoříme, budou díla mrzáků a pro mrzáky, ale budou to autentická díla autentických mrzáků." Jak vidí tehdejší exulanti svůj život a tvorbu v cizině? Považují odchod do exilu za prohru? Jak tam tehdy začínali? Co bylo pro ně nejtěžší? Co pro ně znamenala setkání na mlýně u Čárlího Soukupa v Alsasku (rozhovor se Soukupem vede Pavel Tigrid) nebo srazy ve Frankenu a Rohru organizované "opatem chuligánem" Anastázem Opaskem? A mají dnes jejich tehdejší aktivity nějaké pokračování? Odpovědi, které nabízí dokument V exilu, jsou někdy nejednoznačné. Vždy ale autentické.