Bylo jistě záslužné natočit takovýto životopisný   film, stejně tak je přínosné jej i dnes občas   připomínat, protože je dobré vědět, že už kdysi   jsme měli houslistu evropského formátu a povědomí   o Josefu Slavíkovi se dnes udržuje asi jen v   Hořovicích. Snaha po lyrické podobě filmu však   vede k přehnaně emocionálním hereckým výkonům,   které ve finále podporují zažitou představu, že co   umělec, to magor (což se týká mimo jiné Karla   Dostala jako Paganiniho a Václava Vosky v roli   Chopina). Jaromíra Spala jinak byla celkem škoda   pro českou kotlinu, protože ve světě by se svou   vizáží stal jistě filmovou hvězdou. Těžko říct,   jestli koncepce filmu podlehla všeobecné   ideologizaci kinematografie, protože - i když   možná nechtěně - to vypadá, že jedinou správnou   múzou pro umělce je prosté venkovské děvče,   zatímco mecenášské sklony bohaté šlechtičny jsou   motivovány hlavně jejími chlípnými pudy (Vlasta   Fabianová).

Film byl hodně nepoveden a houslistovi Slávíkovi   to reklamu neudělalo. Jemu stačilo slyšet skladbu   a uměl ji ihned interpretovat, jaký to byl machr a   co je to let, dnes hudebníci čučí jenom do not a   brnky, brnky...