Víla

Pohádkový a poetický název filmu je pozvánkou   k příběhu plného absurdit. Najdeme tu krásný   příběh lásky, ale také serii absurdních   situací a gagů. Představte si, že pracujete   jako noční recepční v jednom malém hotýlku a   uprostřed noci k vám přijde žena, která   tvrdí, že je víla a splní vám tři přání.   Jistě, ta ženská musí být mešuge a neberete   ji vážně. Pak plácnete nějaké dvě přání   a oni se vyplní. Zde by mohl fil připomínat   náš film Tři přání s kouzelným dědečkem.   Tím podobnost končí.
Ve francouzsko belgickém   filmu obsahující místy až černý humor se   setkáte s celou řadou dalších postaviček.   Chybu nemá ani anglický turista se svým   čtyřnohým přítelem. Nebo tři černoši,   kteří se snaží ilegálně dostat do Anglie.   Pozoruhodné je, že film vznikl čtyři roky   před doposud největší evropskou migrační   krizí. Dále tu jsou policisté, majitelé   obchodů a další postavy malého pobřežního   městečka.

Výborně jsem se bavil. Příběh mi vzdáleně   připomněl filmovou poetiku slavného režiséra   Jacguese Tatiho. Ale jen vzdáleně. Vhodně   zvolení dva hlavní představitelé, ale i   ostatní vedlejší role. Film oba herci zároveň   režírují a jak je z popisku zřejmé, jde o   jejich třetí společný film. Po shlédnutí   Víly bych byl zvědavý i na ostatní dva.

A překvapením večera se stávááá ... víla   Fiona a recepční Dom :-) A to jsem vážně   čekala, že se nepřenesu přes hodně   zvláštní herce a pátou minutu, jakési zbytky   dětské spontánnosti ve mně však zvítězily   nad zkostnatělostí, a tak jsem se nechala unést   směšným absurdnem, bezprostřední radostí,   jazzovým rytmem i živoucím tancem a litovala   jen toho, že nemám podobně laděnou společnost   ke sdílení. A jeden by si myslel, že viděl už   všechno, co se vidět dá ...