Poslední strana kostky.
V každém hodnocení zůstane vždycky cosi   subjektivního, a tedy nepřínosného pro celou řadu   ostatních a přínosného pouze pro některé. Nemůžeš   uviděti naráz všechny strany kostky, nejvýše pět,   šestá už může býti pouze obrazem v   zrcadle.

Vzíti si za podklad skutečné události   a osoby a na tom vytvořiti stavbu přesahující, to   samo o sobě je výjimečné. Příkladem může býti   William Shakespeare a jeho historická dramata, ale   to je skála strmící do příliš veliké výše, na niž   vesměs každý tvůrce hledí se zakloněnou hlavou.   Přes to, není třeba hlavu zaklánět, je možné   dívati se prostě vpřed a udělati svou práci. Mezi   takové patří i režisér a spoluscénárista snímku   István Szabó. A protože pracoval i s tak   vynikajícím hercem, jakým je Klaus Maria   Brandaurer (v úloze Hanussena), podařilo se, že   bylo vytvořeno dílo, jež lze označiti za dokonalé,   s tím drobným upřesněním, že každá pozemská   dokonalost má své vady a trhliny čili že není   prosta kazu. Je-li však jádro, podstata věci   dokonalá, potom kaz je cosi, co se nevnímá rušivě,   ledaže bychom hnidopišsky zkoumali jev pod   drobnohledem na místo svýma lidskýma   očima.

Snímek Hanussen jako celek je mimořádně   působivý; nepostrádá jiskru (kokrhání nacisty na   jevišti), dějinný pohled (rozmach nacistického   hnutí v Německu), citlivý smysl pro detail   (Hanussenův osamělý úděl), dějovou spádnost a   napětí jdoucí až do nepříjemných tísnivých pocitů   (závěrečná scéna s polapeným jasnovidcem). Přes   všechny klady nemohu ale hodnotiti nejvýše: prostě   proto, že Szabó není z rodu Shakespearů. Ač čtu   Shakespeara, mně to ale nevadí.

Film není strhující, jen napínavý. Herci podali   výborné výkony. Několik výborných scén film také   obsahuje. Na získání hloubějšího dojmu by mohla   mít vliv výraznější hudba, tak ale film získává na   věrohodnosti. Stejně mi ale po shlédnutí zůstal   pocit, že filmu něco chybí.