Já měla to štěstí, vidět přesun tzv. "in   natura", neboli na vlastní oči. Měli jsme   tenkrát v blízkosti Mostu příbuzné, a tak jsme s   bráchou využili příležitosti a "pozvali   se" na návštěvu. Teta byla asi radostí bez   sebe, neboť s námi nepočítala, ale strýček to   vyřešil jednoduše - nacpal nás dva,tetu i svoje   tři kluky do stařičké Škodovky a vyrazili jsme na   okruh Mosteckem. Nejdříve jsme pochopitelně   zamířili ke kostelu. Hypnotizovali jsme ho asi 20   minut, ale zdálo se, že se vůbec nehýbe. Strejda   se smál a říkal: "počkejte odpoledne!"   Pak jsme jeli na Fláje, okoukli oprámy s obříma   rypadlama i měsíční krajinu v jejich okolí, došli   si na oběd... Odpoledne jsme si stoupli na to samé   místo co předtím - a opravdu! Kostel byl o   kousíček dál. Takže ano, opravdu to jelo,   pohybovalo se! Prostě zlatý český ručičky(i   hlavičky)to dokázaly - jsem na ně pyšná.
Takže,   dostanete-li se někdy do nového Mostu, neopomeňte   tuto místní zajímavost navštívit a rozhodně si   nenechte ujít ani tento dokument. Za necelou   čtvrthodinku se z něj dozvíte všechno podstatné -   a to formou, přístupnou i naprostému laikovi.

Byla jsem ještě v dětském věku, když jsem poprvé   viděla tento dokument. Nicméně už tehdy jsem   doslova zírala s otevřenou pusou. Od dětství mě   fascinovala historie, archeolgie, která se nakonec   proměnila v nesplněný sen. Mou četbou se v deseti   letech staly knížky o Schliemannových vykopávkách   v Tróji a hodně věcí jsem si dokázala živě   představit. Nicméně představa transportu celé   budovy, to bylo (a vlastně stále tak trochu je i   dnes, v dospělosti) pro mne naprosto neuvěřitelná   záležitost, jak se vůbec může něco takového   zrealizovat. Tento dokumentární film, který jsem v   pozdějším věku měla možnost vidět ještě jednou, je   úžasnou a fascinující ukázkou toho, jak lidské   ruce udělají a zrealizují i zdánlivě nemožné v   boji za záchranu vzácných historických památek.  

Pracovala jsem několik let v památkové péči a   klobouk dolů před těmi, kteří svůj život zasvěcují   práci restaurátorské, stavební a další, které jsou   nutné pro přežití odkazu dědictví našich předků.   Bolí mě u srdce, kdykoliv vidím, že někde chátrá   historická památka - ať už je to hrad, zámek,   trvz, kostel...mnohé z nich byly téměř odsouzeny k   záhubě. Kostel v Mostě měl veliké štěstí. Jiným   doslova zázrakem je kaplička na Skalce, tyčící se   nad městem Mníšek pod Brdy. Nádherný barokní   skvost, postavený jakožto kopie kaple sv. Máří   Magdalény ve Francii, v interiéru zdobený iluzí   krápníkové jeskyně, vzal před několika   desetiletími téměř za své po obrovském poddolování   skaleckého kopce (těžba rudy). Jen díky obrovskému   úsilí těch, kterým osudy památek nejsou   lhostejné, došlo doslova v poslední chvíli k   záchraně skaleckého kostelíka a celého poutního   areálu (Křížová cesta), který se tu nachází.   Publikace a dokumenty vypovídající o úctě všech,   kdo doslova z trosek piplají a obnovují odkazy   minulosti, bych zařadila do povinné školní výuky.   Mám bohužel dost často pocit, že úcta k lidské   práci a vážení si vzácných památek často u mladé   generace dost vyprchává, ale snad se mýlím...