Muzikanti

Nejvlastnější „kapky rosy“, které toto podobenství připomněly – televizní hra Josefa Eismanna Třikrát kapku rosy podle novely Marie Kubátové – rozhojňují spolu s tetralogií Václava Vondry Muzikanti celou sérii ostravských dramatických premiér loňský vánoční program a zakrátko na ně naváží premiéry další. Potěšitelné je, že se aktivita studia v tomto ohledu nesporně zvyšuje, i když se právě nad dramatickými texty nevyvarujeme určitých výhrad, úvah i jistých rozpaků. Čtyři historky o muzikantech z hvožďanské myslivny provázely vánoční svátky celkem příjemně, i když v sobě skrývaly momenty šťastné se slabšími a poněkud kašírovanými. Byly to vyprávěnky jakoby z rodu delších bakalářských příběhů, kde autorská vůle i nápaditost leccos mohla docelit a dotáhnout, když „skutečnost“ vzdorovala plavnému anebo náhodnému vývoji. Tímto žánrovým zařazením je dosti přesně určen smysl i nároky lehce rozmarných příběhů, hranice vkusu, která snad nikde nebyla hruběji překročena, a také jistá sváteční shovívavost, s jakou divák zážitky těch dobrých lidí přijímal. Příjemné bylo i to, že pod nevinnou skořápkou kratochvilné historky se obvykle skrývalo hlubší jádro a moudřejší poznání, které mohlo seknout výčitkou i potěšit rozřešením. Vhodně cítěná nápověď, že by se právě televize neměla vzdávat soustavně pěstovaného „přátelství“ s takovými lidmi upřímného srdce, jako byli muzikanti z hvožďanského kvarteta (i když život je na rozdíl od humoresky mnohem úskočnější a nevyzpytatelnější), tu byla vcelku naplněna i v hereckých výkonech. Většina interpretů (P. Pelzer, J. Skopeček, P. Matoušek) uctívá požadavky televizní kamery na jemnost a uměřenost výrazu; snad jen Antonín Tázlar z ústřední čtveřice hrdinů se občas proti té míře citlivosti trochu prohřešil. V případě Petra Pelzera, jehož jsme právě v tomto období viděli z Ostravy hned několikrát za sebou, můžeme naopak říci, že v něm má obrazovka dnes už vyzrálou osobnost, která může přivádět publikum i do divadla, neboť slibuje být zárukou seriózní tvorby s citem pro moderní herectví. ŠTĚPÁNEK, Bohuš. Prosté jak pravda [TV kritika]. Ostravský kulturní měsíčník. 1982, roč. 7, č. 3, s. 67 – 68. [upraveno]