Kluk na kole

No a jak to bylo dál? To si v zájmu podpory   pěstounské péče hezky happyendově domyslíme,   zvlášť potom, co nám byl vnucen pohled na   nepěkný kousek synka ze spořádaných poměrů,   že? No, nic proti, Dardenni správně vystihují   trauma odložených dětí s jeho projevy - jak   nepřijatelný je fakt, že ztrácí jedinou   jistotu, co měli, byť byla zřejmě pochybná   (škoda, že jsme se nedozvěděli, čím Cyril   procházel při soužití s otcem a jaký byl   před přijetím do dětského domova), ale   úskalí, provázející pěstounství či adopci   už tolik nerozvádí, nedozvíme se, že až   zbožštělé omlouvání otce není jen prvotním   jevem provázejícím odmítnutí, netušíme, že   při sebemenším náznaku zájmu ze strany otce -   kterému v očích jeho dítěte pěstoun nesahá   ani po kotníky, ač se mu snaží dát vše,   čeho je schopen - bude odmítnut, kritizován a   viněn spolu se sociálním systémem, který otci   nedává možnost se postarat, mlčí i o vděku,   který je logicky očekáván na prvním místě,   ale ve skutečnosti se ocitá na tom posledním,   pokud vůbec. Pěstoun by se měl dozvědět, že   přednost před ním budou dostávat ti, co si ji   nezaslouží a že jeho chvályhodné počínání   bude neustálým bojem s geny a předchozí   výchovou dítěte na jedné straně a s vlastní   rodinou a společností na straně druhé...   Snímek naznačil, že Samanthina oběť nemusí   být marná, ale otevřeným koncem zapomněl   dodat, o jak vzácný jev se jedná.   Každopádně, kdo se k takovému kroku odhodlá z   ryze soucitných důvodů (ne pro vidinu zisku v   podobě pěstounských dávek) a dokáže se   povznést nad všechny neúspěchy a prohry, aby   někomu předal vše, co je v něm dobré, má   můj obdiv, já bych to nedokázala... Dobře   zahraná zarputilost malého Cyrila i Samanthina   odevzdanost napomáhají utvoření představy o   složitosti hledání vztahu, založeného na   neustálé schopnosti začínat znovu a líp.