Obsah filmu Strýček Váňa
Inscenace Čechovova STRÝČKA VÁNI se vymykala průměru nejen tím, jak náročný úkol tu byl uložen, ale také tím, co z něho bylo hned napoprvé splněno. Dík výborné B. Bohdanové v roli Soni, v souhlase s režijní koncepcí E. Sadkové vylouplo se nejjasněji a nejpůsobivěji ze hry téma Soni. Inscenace rozestřela před divákem nejen zmařenou minulost Vojnického, ten zbytečně obětovaný talent, ale také – a v tom je zajímavý podnět režijní koncepce – zničenou budoucnost mladého děvčete. Soňa bude muset dlouho, mnohem déle než Váňa, bojovat s prázdnotou svého vykradeného života. B. Bohdanová udělala mnoho pro to, aby toto téma vyniklo. Citová bez...
Inscenace Čechovova STRÝČKA VÁNI se vymykala průměru nejen tím, jak náročný úkol tu byl uložen, ale také tím, co z něho bylo hned napoprvé splněno. Dík výborné B. Bohdanové v roli Soni, v souhlase s režijní koncepcí E. Sadkové vylouplo se nejjasněji a nejpůsobivěji ze hry téma Soni. Inscenace rozestřela před divákem nejen zmařenou minulost Vojnického, ten zbytečně obětovaný talent, ale také – a v tom je zajímavý podnět režijní koncepce – zničenou budoucnost mladého děvčete. Soňa bude muset dlouho, mnohem déle než Váňa, bojovat s prázdnotou svého vykradeného života. B. Bohdanová udělala mnoho pro to, aby toto téma vyniklo. Citová bez sentimentu, prostá bez šedivé civilnosti, dala Soně hloubku, zralost a zároveň ještě polodětskou, okouzlující přímost. A na tento rys harmonicky navázalo pojetí Vojnického, kterého hrál O. Sklenčka. Tichý život Vojnického až do této chvíle stál na jasných pojmech a jistotách. Když se pomíchaly a zhroutily, když skutečnost surově zasáhla, byl první a nejdojímavější reakcí Váni až dětský údiv nad tou nehoráznou křivdou. A pak teprve slepý vztek a nakonec stud nad vlastním nepodařeným životem. V cudnosti Skleničkova projevu byla velká, přesvědčující síla. Záměrně ostře odlišený byl Krejčův Astrov. Jestliže Vojnický důvěřivě podléhal každému svému citu, hroutil se pod něčím, čemu nerozuměl, Astrov byl stále na stráži sám před sebou, až příliš dobře sám sobě rozuměl, znal všechny své kvality bez domýšlivosti, ale také svou slabost – bez schopnosti něco proti ní udělat. V přesnosti sebeanalýzy je Astrovova tragika, kterou Krejča zachytil do hloubky, věcně a přitažlivě, jen ve vztahu k Jeleně se tento bolavý vnitřní rozpor vytratil, zbyla víc jen melancholie nepodařeného milostného románu. Snad také proto, že Jelena J. Petrovické už v koncepci postavy nebyla tou, kdo by mohl vyprovokovat zároveň vášeň i tvrdou nenávist. Zdálo se, že tento charakter byl kreslen až příliš jemně, spíš se smutným půvabem opravdu nešťastné a obětované ženy, než s onou pustošivou silou, kterou má Jelena u Čechova. Silou televizní inscenace Strýčka Váni byl i Serebrjakov M. Nedbala. Cítil se opravdově jedinou skutečnou obětí všech kolem, on, který tyranizuje kdekoho. V přesné míře komičnosti i vážnosti vynikla krutá čechovovská ironie této postavy. Silou inscenace bylo také výborné obsazení menších rolí O. Beníškovou, L. Dostálovou a F. Kovaříkem.
Ale nejen úspěchy – inscenace otevřela také několik problémů. Ukázalo se, jak svrchovaně divadelní je Čechov a jak je těžké – i pro tak promyšlenou a citlivou režii, jako byla režie E. Sadkové – vyjádřit jej jinými prostředky než prostředky jeviště. Jeviště vládne v případě Čechova jednou velikou výhodou, výhodou celku. Možnost vnímat zároveň několik vnitřních monologů, vidět, že ve chvíli, kdy mezi dvěma postavami zablýsklo vysoké napětí – Vojnická četla brožuru, nemyslíc na nic, Soňa nalévala starostlivě čaj, myslíc na to, jak zadržet Astrova, a chůva podřimovala – tato možnost je neocenitelná pro vytváření toho, čemu říkáme „čechovovská atmosféra“, pro to, aby se obsah hry nezúžil jen na její příběh. Rychlé střídání záběrů kamery tuto možnost prozatím nenahradilo. A druhým problémem je stavba hry. Po logice příběhu byla jednotlivá dějství hry nahrazena plynulým tokem výjevů. Ale rozdělení na dějství není záležitost formální. Jde o to, že každé dějství je jako celek vystavěno, směřuje k jednomu vrcholu – na těchto vrcholech je pak vystavěna myšlenková klenba hry. Tím, že bylo setřeno toto rozdělení, byly i setřeny vrcholy, záchytné body, to, co určuje rytmus, intenzitu i důležitost jednotlivých scén. Objevily se nám tu pak opravdu „obrazy z venkovského života“, ne však kompozice dramatu.
URBANOVÁ, Alena. Co se děje v televizi. Divadelní noviny. 1959 – 1960, č. 22, s. 8. < Zobrazit méně
zobrazit všechny obsahy (1)
Nejnovější komentáře k filmu
Bez komentáře :-).
Tento film můžete
okomentovat jako první. Pro tuto akci musíte být přihlášeni na server. Pokud doposud nejste registrovaných členem serveru, doporučujeme se
zaregistrovat.