Obrněné operace 6 – Protitankové zbraně: Ničitelé tanků

Dokument, jenž je součástí seriálu „Obrněné operace“ seznamuje diváka se způsoby, historií a současností protitankového boje. Jak se tanky staly jádrem útočných operací, začala se zvyšovat důležitost obrany proti nim. Přímo za obrněného útoku hrály rozhodující roli protitankového boje tanky druhé strany a protitankové zbraně na obrněných vozidlech, například na stíhačích tanků. Tuto aktivní obranu protiútokem nebylo možné, zejména ne ve druhé světové válce, ničím nahradit. Ale důležitou součástí byla také pasivní obrana jednotek v dočasných či stálých opevněních, či zákopech. Zde byly k protitankové obraně používány různé druhy protitankových kanonů ráží od 37 do 75 mm, ač například nejúčinnější zbraní německých jednotek bylo použití 88 mm kanonu FLAK určeného původně výhardně k obraně protivzdušné. Kanony doplňovaly jednoduché protitankové střely, jako byl německý Panzerfaust či americká Bazooka. Současně byla vyvíjena speciální munice, která měla pancíř buď probít mechanicky, nebo účinkem kumulativní náplně, tedy soustředěným ůčinkem brizantní výbušniny směřované proti pancíři tanku. Již za druhé světové války všechny bojující strany používali proti tankům i letadla. Jednak byly tanky ostřelovány z palubních kanonů, jednak raketami, které byly ovšem neřízené, což značně snižovalo účinnost takového útoku, nebo byly tankové jednotky bombardovány plošně. S rozvojem elektroniky pro druhé světové válce však byly vyvinuty nové zbraně, řízené střely, které mohou být odpalovány například i z proudových stíhaček. Současně byla vyvíjena generace protitankových řízených střel odpalovaných ze stanovišť na zemi či na obrněných vozidlech. V šedesátých letech dvacátého století pak nastoupily do boje proti tankům vrtulníky. Ty umožňovaly skrýt se na chráněných místech neviditelných osádkám tanků, například za přírodními vyvýšeninami, či za stromy, rychle se vynořit, zamířit, odpálit jednu, nebo více střel a opět se rychle skrýt, či vzdálit. Současně bylo zlepšováno i řízení těchto střel, stejně jako i střel používaných pěchotou či obrněnými jednotkami, aby se zvýšila pravděpodobnost zásahu prvním výstřelem. Hlavním nositelem pokroku ve výrobě těchto zbraní byly Spojené státy a Sovětský svaz, ale výborných výsledků dosáhli i výrobci z Německa, Velké Británie a Francie. Nastoupily také letouny speciálně určené, nebo upravené, k protitankovému boji, jako americké A-10 Thunderbolt II, či britské letouny kategorie V/STOL Harrier, používané m.j. americkou námořní pěchotou.