Vyhoštění

Peklo ve ztrátě spojení - tíživé, jako by na   vás hodil deku... Každé vyhoštění je   dlouhodobě neúnosné, ale to ze srdce je jasně   nejhorší. Ponuré drama s neřešenou předehrou   a tragickou dohrou nezapře svůj původ -   bezvýchodnost situace konejšená spojenectvím s   přírodou - vane vítr, šumí stromy, zpívají   ptáci, bubnuje déšť... podobně, jako v mnoha   jiných filmech... ale pravděpodobnost, že vás   tvůrci tyto úkazy donutí vnímat opravdu   intenzivně, je v porovnání s ruskou poetikou   dosti mizivá... například scéna s oživením   potůčku za deště je překrásná a   očišťující, zvlášť v kontrastu s   naturálním duševním utrpením, které na vás,   v interiérech vytuněných těžkou melancholií,   dopadá a společně s depresivním duněním   hudby nutí až k fyzické účasti. Ale stejně,   jako při Návratu, i tentokrát postrádám   červenou nit k orientaci mimo hlavní děj. Na   nedořečenosti s filozofickými průniky nejsem   stavěná a co ve své těžkopádnosti   nepochopím přímou cestou, mě neuspokojí, kdo   si ale rád dělá z hlavy pařník s vědomím,   že úrodu stejně nesklidí, bude patrně   unešen. Mně musí na šedesát procent postačit   prožitek z vjemů.