Michael Haneke u mě stále stoupá v ceně. Jako   jeden z mála dokáže přesně lokalizovat ránu a pak   jí bezohledně otevřít. Jeho Kód neznámý sleduje   podobnou problematiku jako třeba Babel nebo Crash,   tedy mezikulturní a mezicivilizační nedorozumění,   vykořeněnost, imigraci, váznoucí mezilidskou   komunikaci a ve srovnání se zmíněnými filmy je   trestuhodně opomíjený. Nespravedlivě, ale docela   pochopitelně. Haneke totiž nejde prvoplánově na   efekt ani na city, netlačí děj tak okatě kýženým   směrem jako třeba Crash ani se nestaví do role   dokumentaristy s rozkmitanou ruční kamerou. Když   konstruuje, potom tak, že si to divák neuvědomí.   Jednou statickou scénou dovede nenásilně vyjádřit   spoustu skrytých skutečností. A znovu se strefuje   i do vlastních řad když na příkladu divadla, filmu   nebo fotografie relativizuje poslání a smysl snahy   vyjádřit dané problémy uměleckou formou a tím   vlastně podrývá vlastní snažení. Poctivý a   nemilosrdný film o věcech, které nás v současném   světě pálí čím dál víc.