Na Buňuelovy poměry je ten příběh docela spořádaný   a srozumitelný, což je samozřejmě jen zdání,   protože jeho filmy jsou pokaždé sžíravým jinotajem   protkaným společenskou a politickou kritikou.   Tentokrát se otevřeně přiznám: nepochopil jsem. Že   ty pošahané, zvrácené figurky v domácnosti, kde   Celestina slouží, reprezentují různé ale vždycky   nějak zkažené složky společnosti, to je jasné.   Celestina se téhle sebrance vysmívá ale nakonec   skončí jako jedna z nich. Největší darebák zůstane   bez trestu a dělá revoluci. Ano, ale nějak si z   toho nedokážu sestavit jádro sdělení. Nemuselo by   mě to překvapovat, Buňuel je přece původně   surrealista, ale právě těchhle prvků je tu   tentokrát pomálu. Asi by hodně pomohla detailnější   znalost doby a prostředí, které tu Buňuel   zobrazuje. Stejně je to ale zase nevšední zážitek   korunovaný skvělou kamerou a hlavně nedostižnou   Jeanne Moreau.

Film bez kladného hrdiny, a v tomto smyslu docela   nepříjemná podívaná. Iritující panoptikum   postaviček, která každá představuje něco odporného   z lidských vlastností. Snad ti Francouzi nejsou   všichni takoví... Některé symboly ve filmu s   postupem doby ztratily na srozumitelnosti.

Můj neoblíbenější film Louise Buňuela. Nádherná   Jeanne Moreau. Buňuel zde zachycuje morální úpadek   ve Francii mezi dvěma světovými válkami. Hlavním   tématem je psychogram sloužících: komorná deroucí   se vzhůru a zloduch s fašickými ideály. Komorná   Célestine se nakonec dostane do společenské vrstvy   svých bývalých pánů sňatkem s urozeným sousedem.   Film patří mezi nejznámější a uznávaná Buňuelova   díla.