Největší a nejvýznamnější indický panovník v   dějinách ve značně zkresleném úhlu pohledu. Opět,   jak už to bývá u historicko-životopisných filmů.   Vůbec nebyla věnována pozornost tomu   nejhlavnějšímu, čím císař Ašóka především vynikl a   co z něj teprve udělalo velikána: tedy pozdějším   létům své vlády, kdy šířil buddhismus. Viděli jsme   jen nudné mocenské boje, nekonečné válčení a   milostné vášně, tedy to nejobyčejnější, leč   lidužel pro masy zároveň i to nejpřitažlivější. -   Indické filmy jsou jinak pro Zápaďana ohromná   exotika: tu příjemná, tu méně stravitelná.   Nejlepší z celého filmu jsou snad ty vložené   hudební klipy. Nadšení vyznavači indické kultury,   k nimž patřím i Já, si však nepochybně přijdou na   své.

Indická kinematografie je svět sám pro sebe. Tímto   filmem se snaží vykročit do světa, ovšem prozatím   jen jednou nohou, druhou pevně stojí v Bollywoodu,   a to především zásluhou přítomnosti nezbytných   pěveckých a tanečních scén, trochou té indické   komiky, tématem nezdolné lásky a hrdinství a   hlavně neskutečným teatrálním projevem. I když   nepatřím k obdivovatelům a příznivcům těchto   filmových postupů, kvituji, že si indičtí filmaři,   i v období globalizace všeho, zachovávají svoji   tvář a nesnaží se zapadnout do hollywoodské   uniformity, prozatím. I přesto, že film působí, z   mého pohledu, dosti nevyváženě, a pro mě i   nezvykle, bollywoodskou produkci nevyhledávám a   zřejmě nebudu ani po tomto filmu, má příchuť   něčeho jiného, co by nemělo být opomíjeno.

Navzdory bohaté historii se indičtí filmaři   dobovými tématy moc nezabývají (pokud se týká   mainstreamové kinematografie). Asi proto jim to   moc nejde a ze všeho nejhorší je, když z toho   začnou dělat umění. Pak už to nezachrání ani   hvězda Shahhrukh. O „umělecký dojem“ se stará   výhradně kamera - prostřednictvím detailních   záběrů na herce ve stylu Tenkrát na západě,   detailů, prostřihů, „zpomalenin“ apod. Těch   několik málo hudebních čísel pak působí zcela   neorganicky a nesmyslně jako nutnost, ne něco co   ilustruje nebo lehce posouvá děj, jak je v   indických filmech zvykem. Totéž se týká komických   meziher. Dojem bohužel kazí i ne moc dobrá hudba –   v paměti vám neuvízne jediná melodie, jediný motiv   a to je co říct. Celou dobu čekáte, když už se   film definitivně rozsype, ale v poslední třetině   překvapivě trochu nabere dech a začíná jakž takž   fungovat, což je ovšem na tak ambiciózní projekt   hodně málo.