Z počátku se film jevil jako psychologický   thriller v němž se bude pátrat po příčinách   hromadných sebevražd mladých lidí. Postupně se   však děj ubírá směrem ke klasické „hororové“   řezničině, kde krev, končetiny a různé orgány   létají na všechny strany. Zpracování odbočky, ve   vztahu k ději ne zcela zbytečné, v podobě úchylné   partičky vedenou exhibicionistickým Genesisem, a   scéna, jež nemá v ději filmu logické opodstatnění,   ve které si paní krájí, s úsměvem na tváři,   vlastní ruku, degraduje film takřka do odpadové   kategorie. Nic nového, ani šokujícího Největší   hrůzu ve mně vzbudil poslech discopopové hudby v   podání dvanáctiletých, byť japonských, holčiček.   Závažné téma filmu by si zasloužilo rozhodně   kvalitnější zpracování. Několik málo psychicky   odolných jedinců spáchá sebevraždu. Po značné   mediální pozornosti těchto případů se sebevraždy   stávají módní záležitostí, jsou zkrátka in („v   metru ukončilo svůj život padesát čtyři studentek,   pojďme uděláme rekord“). Kdo nespáchá sebevraždu,   jakoby nebyl. Jasná metafora na reklamní masáže a   následnou masovou hysterii. Tato základní, do   krajnosti přivedená, kritická myšlenka o vlivu   médií na formování názorů se však rozplynula v   neuvěřitelně trapném závěru. Filozofující dětičky   předškolního věku opravdu nemusím.