Zločin z nenávisti patří k tomu nejlepšímu, co se   v posledních letech v zahraniční provenienci   natočilo. Začátek filmu, kdy se do sousedství, zde   homosexuálního páru, co plánuje vstoupit do   registorvaného partnerství, přistěhuje nový   obyvatel, o němž toho nikdo moc neví, sice může   někomu evokovat banální námět k jednoduché   zápletce, ale jeho netypické zpracování z něj dělá   film úplně jiných a hlavně vysokých kvalit. Děj   filmu Zločin z nenávisti se totiž točí nejenom   kolem tématů života homosexuálních paárů, jejich   vazeb na blízké okolí i rodinu, ale dotýká se také   přiznání i nepřiznání či dokonce násilného   zapírání comming outu, což z filmu činí emočně   hodně silný příběh. Aby divák neseděl u sledování   filmu jen u jednoho tématu, snažili se nám autoři   do Zločinu z nenávisti vtěsnat ještě několik   dalších bočních os, které nejsou pomocnými   berličkami, jak by někdo čekal, ale mají svůj   samostatný vývoj i nosný spád; ať již šablonovitá   postava vyšetřujícího policisty, který dá na   vnější efekt nebo figura pastora, u něhož člověk   ze začátku sice cítí faleš, ale nechá se zmást   jeho církevním založením.
Zločin z nenávisti   není jenom psychologickým thrillerem o jednání a   chování v nás v kontaktu s poněkud odlišným světem   osob milujících stejné pohlaví, zločin z nenávisti   je také klasickým kriminálním filmem s nečekaným   vyústěním. Tam, kde by si autoři rádi hráli na   efekt pro srdceryvnost scén vraždy jednoho z   hlavních hrdinů, zde si s divákovými city režie   zahrává nenásilně a o to víc hluboce. Scéna, kdy   jeden z hlavních hrdinů u telefonního automatu   informuje přes sluchátko své blízké o tom, že jeho   přítel agresivní útok nepřežil, patří k   nejsilnějším momentům celého filmu. I tak ke 1oo%   dokonalosti Zločinu z nenávisti chybí jen krůček,   a sice z prostoru věnovaného postavě afektované   pastorovy ženy, která je sice učebnicovým   příkladem domácí tupé husičky, mohli tvůrci přeci   jenom drobet ubrat.