Filmy z britských ostrovů patří mezi moje   nejoblíbenější, nenatáčejí ten typický „americký   patos“ s jedním hrdinou, ale drsnou realitu   obyčejných lidí…Snímek Clubbed jsem dostal na   doporučení jedné mojí známé, které ve výběrů filmů   bezmezně důvěřuji, a proto jsem se i docela   těšil…Bohužel moje nadšení dostalo obrovsky   ledovou sprchu hned po prvních pár minutách…Už z   prvních záběrů jsem měl pocit že sleduju Guye   Ritchieho, a jeho klasický „šílený“ pohyb kamerou,   to vzápětí zmizelo a já měl až do úplného konce   pocit že sleduju trapnou variaci amerických   filmařů na pouliční život v Anglie 80 let…Jakoby   režisér nikdy v Anglii ani nebyl, ten typický   „zápach“ Anglie jako tomu bylo v Pod(f)ucku a   jiných děl, jsem tam necítil…Během dvou dnů jsem   se na tento film podíval 2x protože poprvé jsem   byl překvapen jak moc se mi to nelíbilo, doufal   jsem že podruhé to bude lepší…Bylo to lepší ale   jen o pár malých nepatrných stupínků…Co mi na   filmu dost vadilo byly postavy…Hlavní hrdina byl   střízlík, který zkazil na co se podíval, a   najednou z ničeho nic dostal druhou šanci, v hlavě   počítám kolikrát jsem to ve filmovém světě viděl,   dopočítal jsem číslo 426026 a tudíž jsem nebyl ani   malinko zaskočen…Vlastně ze všech postav mi   nejsympatičtější připadal dredař Rob, který   nedopadl k mému smutku dvakrát nejlépe…Scénář na   oko vypadal že byl napsán všem na tělo, opravdu   jen vypadal, hloupé a naivní řeči o strachu mi   přišli na místě to je pravda, ale úplně z toho   křičelo poučení a zalíbení se…V čem se filmaři   trefili do černého ( aspoň u mě ) bylo pár záběrů   z boxerského prostředí, když vidím film kde se   něco takového mihne hned slintám, fakt filmy o   boxu miluju, a další věc čím se u mě trefili je   značka Lonsdale, nemám doma snad jiný trička a   mikiny než od téhle značky…