Souboj vojevůdců

Americký dokumentární cyklus připomíná některé z významných bitev první a druhé světové války, kdy v čele jednotlivých armád stáli významní velitelé, jejichž jména posléze vešla do dějin. SEZNAM EPIZOD: První řada: 1. Von Falkenhayn proti Pétainovi 2. Pershing proti Gallwitzovi 3. Rommel proti Montgomerymu 4. Alexander proti von Arnimovi 5. Žukov proti von Bockovi 6. Yamamoto proti Nimitzovi 7. Vandegrift proti Hyakutakeovi 8. Paulus proti Čujkovovi 9. Von Manstein proti Vatutinovi 10. Patton proti von Klugemu 11. Bradley proti Modelovi 12. Clark proti Kesselringovi 13. Dajan proti Ámirovi Druhá řada: 1. Velkokníže Nikolaj proti Hindenburgovi 2. Allenby proti von Sandersovi 3. Haig proti Ludendorffovi 4. Dowding proti Goeringovi 5. Horton proti Dönitzovi 6. Harris proti Kammhuberovi 7. Von Rundstedt proti Eisenhowerovi 8. Honda proti Stillvellovi 9. Halsey proti Kuritovi 10. Buckner proti Ušidžimovi 11. MacArthur proti Jamašitovi 12. Giap proti Westmorelandovi 13. Schwarzkopf proti Saddámovi 1. VON FALKENHAYN PROTI PÉTAINOVI Dva velitelé stáli proti sobě u Verdunu v jedné z nejkrvavějších bitev první světové války. První díl je věnován nejdelší a nejkrvavější bitvě první světové války ve francouzském sektoru fronty poblíž města Verdun. Střetl se tu německý generál Erich von Falkenhayn a francouzský generál Philippe Henri Pétain. Pétainova armáda tehdy zachránila nejen Verdun, ale celou Francii před zkázou. Cena však byla obrovská. 2. PERSHING PROTI GALLWITZOVI Americký a německý generál se střetli ve velké bitvě v sektoru Meuse-Argonne v září 1918. 26. září 1918 o půlnoci spustilo 2700 děl v jednom z úseků západní fronty zničující palbu. Signalizovala zahájení velké americké ofenzivy proti německým pozicím v sektoru Meuse-Argonne. Bitva svedla proti sobě amerického velitele Johna "Black Jack" Pershinga a německého generála Max von Gallwitze. Tato bitva se měla stát jejich osudovým epickým dramatem. Pershing měl zaútočit na pevnou německou obranu, prolomit ji a vyrazit směrem na Sedan. Gallwitz dostal rozkaz držet tento sektor na každou cenu. Vybudoval čtyři obranné linie, z nichž nejpevnější byla ta poslední - proslulá Kriemhildina linie. Pershing stál před téměř nepřekonatelnou překážkou. 3. ROMMEL PROTI MONTGOMERYMU U al-Alameinu v egyptské poušti se v roce 1942 střetli dva generálové v jedné z klíčových bitev druhé světové války. Libyjská a egyptská poušť byly za druhé světové války svědkem těžkých bojů, kterým dominovaly obrněné jednotky. Vyznačovaly se prudkými výpady, rychlými ústupy a neúprosnými souboji tankových divizí. V poušti se zrodila legenda německého Afrika Korpsu... a britské 8. armády, přezdívané "Krysy pouště". V protikladu k průběhu většiny bojů v poušti byla bitva u al-Alameinu v říjnu 1942 krvavým, úporným a zoufalým střetnutím, připomínajícím zákopovou válku. Tato bitva se také stala osobním soubojem mezi dvěma proslulými veliteli: polním maršálem Erwinem Rommelem, "Liškou pouště", a generálem Bernardem Montgomerym, kterému se říkalo Monty. Jejich souboj se stal jednou z inspirativních bitev v dějinách. 4. ALEXANDER PROTI VON ARNIMOVI Bitvou o Tunisko skončilo v roce 1943 africké tažení Spojenců proti vojskům Osy. Za úsvitu 22. dubna 1943 zasypalo spojenecké dělostřelectvo německé a italské obranné linie v Tunisku deštěm střel. Poslední bašta Osy v severní Africe byla ohrožena. Došlo k řadě bitev, které byly svedeny nejen na zrádném hornatém terénu napříč Tuniskem, ale také na úzkých pobřežních pláních. Toto tažení Spojenců začalo u Suezského průplavu a skončilo na atlantickém pobřeží. Bitva o Tunis svedla proti sobě dva vojevůdce, kteří se od sebe velice lišili svými povahamai. Stáli tu proti sobě v čele svých armád britský generál Harold Alexander a německý generál Hans von Arnim. 5. ŽUKOV PROTI VON BOCKOVI V bitvě pod Moskvou skončil v zimě 1941 německý plán bleskové války. 22. června 1941 Hitler zahájil operaci Barbarossa, invazi do Sovětského svazu. Tři a půl milionu mužů se utkalo s tehdejší největší pozemní armádou na světě, s Rudou armádou. Němci se brzy ocitli na prahu rychlého vítězství - ale do cesty se jim postavily i jiné překážky než jen sovětští vojáci. Prach a letní teploty vystřídaly nekonečné podzimní deště a bláto - a nakonec zima, kdy teploty klesaly až ke 40 stupňům pod nulou. Tak jako v předchozích taženích tvořily tankové divize čelo Blitzkriegu, jehož cílem bylo dobytí Moskvy. Polní maršál Fedor von Bock, který vedl útok na hlavní město, stál proti tvrdému a bezohlednému generálovi Georgiji Žukovovi v jednom ze zoufalých a rozhodujících soubojů druhé světové války. 6. YAMAMOTO PROTI NIMITZOVI V červnu 1942 se dva admirálové střetli v bitvě o Midway, která rozhodla o dalším průběhu války v Tichomoří. 4. června 1942 se u tichomořského ostrova Midway připravovaly k útoku dvě velké námořní flotily, americká a japonská. Osudová bitva měla rozhodnout o dalším průběhu války v Pacifiku. Bitva o Midway také potvrdila dramatickou změnu v charakteru námořních střetnutí. Bitevní lodě už nebudou vládnout oceánům: námořní boje budoucnosti budou rozhodovat letadlové lodě. Stáli tu proti sobě velitelé, kteří vybojovali podobnou bitvu o měsíc dřív v Korálovém moři. Oba poznali, že letadlové lodě budou zbraní budoucnosti. U Midway proti sobě znovu stáli admirál Isoroku Yamamoto a americký admirál Chester Nimitz. 7. VANDEGRIFT PROTI HYAKUTAKEOVI Ostrov Guadalcanal v Šalomounově souostroví se v roce 1942 stal dějištěm bojů, v nichž padl mýtus o neporazitelnosti Japonců. Za úsvitu 7. 7. 1942 se americké operační uskupení blížilo k ostrovu Guadalcanal v Korálovém moři. Pod clonou palebné přehrady deset tisíc příslušníků americké námořní pěchoty sestoupilo do vyloďovacích člunů. Bitva o tento ostrov se změnila v dlouhý a tuhý boj, v němž ztráty na obou stranách narůstaly. Na Guadalcanalu se utkali dva zkušení válečníci - americký generálmajor Alexander Vandegrift a japonský generálporučík Haryuoshi Hyakutake. Po dlouhých a vyčerpávajících bojích americká námořní pěchota zvítězila a válečná iniciativa v Pacifiku od té chvíle přešla nevyhnutelně na stranu Spojenců. 8. PAULUS PROTI ČUJKOVOVI Dva generálové svedli u Stalingradu jednu z nejdůležitějších bitev 2. světové války. Po německém neúspěchu pod Moskvou v zimě 1941 se Hitler v následujícím roce rozhodl soustředit své úsilí na Východě směrem na jih. Cílem bylo obsadit průmyslovou oblast mezi Donem a Volhou a pak zamířit na Kavkaz, kde byla bohatá ložiska ropy. 6. armáda generála Pauluse dostala za úkol dobýt Stalingrad, překročit Volhu a chránit nekryté křídlo hlavního úderu vedeného na jih. Generál Čujkov se ujal velení 62. armády, která měla bránit Stalingrad a zmařit Paulusovy plány. Bitva na Volze se nakonec stala klíčovým bodem obratu války na východní frontě. 9. VON MANSTEIN PROTI VATUTINOVI U ruského města Kursk se v červenci 1943 odehrála největší tanková bitva v dějinách. Po porážkách, které utrpěl pod Moskvou a u Stalingradu, chtěl Hitler dosáhnout rozhodujícího vítězství na východní frontě. Německá ofenziva u Kurska, krycím jménem "Operace Citadela", postupně přerostla v kruté a zoufalé střetnutí. Došlo tam k největší tankové bitvě v dějinách. Pokud by Němci zvítězili, znovu by se jim otevřela cesta do Moskvy. Tisíce tanků a samohybných děl se tu utkaly v chaotické bitvě, kde často bojoval muž proti muži a kde tanky proti sobě pálily přímou střelbou. Odpovědnost za výsledek bitvy ležela na polním maršálovi Erichu von Mansteinovi a na ruském generálovi Nikolaji Vatutinovi. 10. PATTON PROTI VON KLUGEMU V červenci 1944 se dva proslulí válečníci utkali v rozhodující bitvě o Normandii. Po vylodění v červnu 1944 v Normandii spojenecké jednotky postupovaly podle plánu - ale v polovině července se jejich postup zastavil a boje se dostaly do patové situace. Pro obnovení iniciativy ve válečných akcích museli Spojenci prolomit silnou německou obranu u St. Lo. Teprve pak mohli postupovat do nitra Francie. Prolomením německé linie byl pověřen energický "tankový kovboj" - generál G. Patton. Soupeřem mu byl jeden z nejlepších německých velitelů, polní maršál von Kluge. Po mimořádně těžkých bojích skončila bitva Pattonovým triumfem. Jeho tanky pak už nedokázalo nic zastavit - a jejich heroický postup skončil až v Plzni v květnu 1945. 11. BRADLEY PROTI MODELOVI V prosinci 1944 se v belgických Ardenách utkali dva proslulí velitelé ve válečné akci zvané "bitva o výběžek". Lesnatý terén v belgických Ardenách si Hitler vybral pro svou poslední ofenzivu na západní frontě. 16. prosince 1944 za svítání vyrazily do překvapivého útoku jednotky třičtvrtěmilionové německé armády, podporované dvěma tisíci letadel. Byla zahájena německá protiofenziva, později známá jako "bitva o výběžek". Toto střetnutí proti sobě postavilo amerického generála Omara Bradleyho a německého polního maršála Walthera Modela. Byla to krvavá a neúprosná bitva, v níž byla americká obrana na několika místech prolomena.Za velkých obětí však nakonec Američané německou ofenzivu zastavili a znovu převzali iniciativu. 12. CLARK PROTI KESSELRINGOVI V lednu 1944 se u Anzia odehrála jedna z nejtěžších bitev na italské frontě. V ranních hodinách 22. ledna 1944 se u Anzia na západním pobřeží Itálie vylodily spojenecké jednotky. Němce to překvapilo a zdálo se, že americké a britské jednotky konečně prolomí německou obranu. Ale nevyhnutelná německá odpověď přišla brzo s velkou silou. U Anzia se odehrála krvavá a neúprosná bitva, v níž Spojenci museli svést zoufalý boj o udržení předmostí. Anzio se stalo zdlouhavou a draze zaplacenou operací, v níž ambiciózní americký generál Mark W. Clark a německý polní maršál Albert Kesselring spolu vybojovali dlouhotrvacíc souboj plný zvratů. 13. DAJAN PROTI ÁMIROVI V červnu 1967 se v poušti na Sinaji zhroutil arabský sen o snadné porážce Izraele. Za úsvitu 5. června 1967 odstartovala izraelská letadla ze svých základen k útoku na egyptská polní letiště. Byl to začátek třetího izraelsko-arabského konfliktu, známého jako "šestidenní válka". Po leteckých útocích následovala izraelská pozemní ofenziva. Rychlé vítězství by potvrdilo svrchovanost Izraelců na území jejich historické vlasti. Naopak porážka by znamenala konec Izraele a všeho, co bylo po desetiletí budováno. Izraelský generál Moše Dajan a egyptský maršál Muhammad al-Hakim Ámir v tomto dramatickém konfliktu rozhodovali o budoucnosti Středního východu. 14. VELKOKNÍŽE NIKOLAJ PROTI HINDENBURGOVI Bitva u Tannenbergu v roce 1914 patřila k velkým vítězstvím německé armády v první světové válce. Rovinami Východního Pruska pochodovali v srpnu 1914 němečtí a ruští vojáci k malé vsi jménem Tannenberg. Němečtí i ruští velitelé věřili, že zvítězí a válka do Vánoc skončí. Tannenberg se stal bojištěm, na kterém se generál Paul von Hindenburg a velkokníže Nikolaj střetli v jedné z rozhodujících bitev první světové války. Hindenburg v této bitvě triumfoval a zasadil ruské armádě psychologickou ránu, ze které se už nikdy nevzpamatovala. Car Mikuláš posléze svého strýce odvolal a sám se jmenoval vrchním velitelem. Ve svých důsledcích to bylo katastrofální rozhodnutí: s dalšími porážkami a ztrátami rostla deziluze, která nakonec otevřela bolševikům cestu k moci. 15. ALLENBY PROTI VON SANDERSOVI V září 1918 se německý a britský generál střetli v bitvě u palestinského Megida, která znamenala konečnou porážku Turecka a konec Osmanské říše. V dnešním Izraeli je místo, kterému se ve starověku říkalo Armageddon. Válčilo se tu od úsvitu věků. Bitva u Megida, jak zní současné jméno tohoto místa, se odehrála v září 1918 a představovala poslední srážku první světové války mezi tureckým a britským impériem v Palestině. Na jedné straně stála armáda Osmanské říše, jejíž součástí byly i německé jednotky. Na straně druhé stál Britský egyptský expediční sbor, doplněný vojáky z Austrálie, Nového Zélandu a Indie. Na britské straně bojovali také Arabové, vedení legendárním T. E. Lawrencem. Tato bitva byla poslední, ve které sehrálo klíčovou úlohu jezdectvo. Na druhé straně demonstrovala ničivý potenciál nové zbraně - letectva. Nicméně výsledek bitvy závisel na schopnostech britského generála Allenbyho a německého mistra defenzivy Limana von Sanderse. 16. HAIG PROTI LUDENDORFFOVI Německý generál, který v září 1918 vedl ofenzivu na západní frontě, věděl, že jeho neúspěch může znamenat zhroucení německých i rakouských armád. Krátce před úsvitem 21. března 1918 krajinou kolem řeky Sommy v severní Francii zaburácelo 6000 německých děl. Toto dělostřelecké bombardování bylo nejkoncentrovanější v dosavadní historii. Tím začala velká německá jarní ofenziva, vedená generálem Erichem Ludendorffem, proti němuž stál britský polní maršál sir Douglas Haig. Pro oba velitele bitva znamenala zoufalou sázku na jedinou kartu. Věděli, že neúspěch může přinést konečnou porážku. Ludendorff navíc věděl, že má-li být jeho ofenziva úspěšná, musí ji uskutečnit dříve, než na západní frontu dorazí čerstvé americké jednotky. Vyčerpané armády na obou stranách sbíraly poslední síly. Ludendorff i Haig byli mimořádně schopní velitelé. Ale v bitvě platí, že jen jeden generál odejde jako vítěz. 17. DOWDING PROTI GOERINGOVI Letecká bitva o Británii byla zlomovým bodem války, který překazil Hitlerovy plány invaze přes kanál La Manche. V létě roku 1940 stála Velká Británie osamocena proti nacistické hrozbě. Od okupované Evropy ji odděloval jen úzký Lamanšský průliv. Hitler teď byl připraven zničit posledního protivníka. Nový premiér Winston Churchill oznámil světu, že bitva o Francii skončila a nastane bitva o Británii. Hitler si uvědomoval, že pokud má být německá invaze do Británie úspěšná, musí jí předcházet zničení královského letectva. O osudu Británie se mělo rozhodnout v dlouhém souboji mezi dvěma leteckými armádami a současně v souboji mezi dvěma velmi odlišnými postavami: šéfem velitelství stíhacího letectva RAF leteckým maršálem sirem Hughem Dowdingem a velitelem německé Luftwaffe Hermanem Goeringem. Úspěch RAF v této bitvě byl zlomovým bodem války: Hitler byl nucen odložit invazi do Británie na neurčito. 18. HORTON PROTI DÖNITZOVI "Vlčí smečky" nacistických ponorek v bitvě o Atlantik málem srazily Anglii na kolena. V létě 1943 se však situace na moři začala obracet. 3. září 1939 torpédovala německá ponorka britskou osobní loď Athenia. Zahynulo 128 lidí. Byly to první oběti nejdelší bitvy druhé světové války - bitvy o Atlantik. Němci věřili, že lze dostat Anglii na kolena ochromením jejího námořního spojení. V tomto důležitém souboji vojevůdců změřili své síly a schopnosti dva veteráni první světové války: německý velkoadmirál Karl Dönitz a britský admirál sir Max Horton. "Vlčí smečky" německých ponorek napáchaly Británii obrovské škody a málem ji srazily na kolena. Ale cena, kterou zaplatily, byla příliš vysoká. Německo vyrobilo 1200 ponorek a 785 jich nakonec ztratilo. Anglie za to zaplatila životy 32 tisíc námořníků. Bitvou o Atlantik se Hitler nejvíce přiblížil vítězství - ale nakonec triumfovala odvaha, vytrvalost a technologická převaha Spojenců. 19. HARRIS PROTI KAMMHUBEROVI Letecká bitva nad Porúřím v roce 1943 ověřila předpoklad, že intenzivním strategickým bombardováním lze vyhrát válku. Útoky britského bombardovacícho letectva na německá města byly odpovědí na předchozí nacistické nálety a současně i snahou srazit Německo na kolena zničením jeho průmyslu. Bombardovací ofenziva probíhala v noci proti zuřivé a efektivní protivzdušné obraně a nočním stíhačům. Brity měla přijít velmi draho. Hlavní fáze bombardování se odehrála od března do července 1943 nad Porúřím, průmyslovým srdcem Německa. V souboji dvou vojevůdců proti sobě stanuli odvážný a tvrdošíjný letecký maršál sir Arthur Harris a vynalézavý generál Luftwaffe Josef Kammhuber. Pro britského maršála byla bitva o Porúří příběhem nenaplněných ambicí a těžkých ztrát. Pro německého generála zase důkazem o významu propracované, houževnaté obrany při každém souboji vojevůdců. 20. VON RUNDSTEDT PROTI EISENHOWEROVI Německý maršál a americký generál se v červnu 1944 střetli v osudové bitvě o pláže Normandie. Krátce po rozbřesku Dne D 6. června 1944, zasáhlo německá obranná postavení v Normandii masivní námořní a letecké bombardování. Pod ochranou dělostřelecké přehrady vyrazily ke břehu tisíce spojeneckých vojáků... vstříc tuhému odporu. Operace Overlord, spojenecká invaze do Francie, byla zahájena. Byla to velmi riskantní sázka. Léta příprav k této rozhodující bitvě mohla přinést vítězství - nebo skončit rychlou katastrofou. Bitva o pláže Normandie měla rozhodnout, jestli se Spojencům podaří udělat důležitý první krok k osvobození Evropy. V tomto osudném souboji se střetl vrchní velitel spojeneckých sil generál Dwight Eisenhower a velitel německé obrany, polní maršál Gerd von Rundstedt. 21. HONDA PROTI STILWELLOVI V neprostupných džunglích Barmy se v průběhu léta 1944 odehrála vyčerpávající bitva, která zlomila odpor japonské armády. Koncem roku 1943 už Spojenci v džunglích Barmy začali věřit tomu, že v tomto hustě zarostlém a nepřístupném terénu mohou být Japoncům rovnocennými soupeři. Dobytím klíčového letiště v severní Barmě americká speciální jednotka, známá jako "Merrillovi záškodníci", potvrdila víru, že lze Japonce v džungli porazit. Ale dobytí letiště bylo jen částí úkolu... Pak ho bylo nutné udržet proti zoceleným japonským jednotkám, které byly odhodlány ho dobýt zpět. Za každou cenu. Kombinace náročného terénu, klimatu, nemocí a bojového vyčerpání podkopávala síly i morálku vojáků na obou stranách.V titánském souboji se tu utkali dva stejně odhodlaní a tvrdí velitelé - americký generál Joseph Stillwell a japonský generál Masaki Honda. 22. HALSEY PROTI KURITOVI Gigantická bitva v zálivu Leyte u Filipín v říjnu 1944 definitivně zpečetila osud japonského císařského námořnictva. V bitvě v zálivu Leyte, která začala 23. října 1944 u Filipín, proti sobě stanulo americké pacifické loďstvo a císařské japonské námořnictvo. V zálivu se střetly všechny typy válečných plavidel - torpédoborce, letadlové i bitevní lodě. Japonci také použili novou děsivou zbraň - sebevražedné útoky pilotů kamikaze proti americkým lodím. Pokud by japonská sázka vyšla, mohlo dojít k drastickému snížení americké námořní převahy v Tichomoří a k zastavení spojeneckého postupu. Pokud by ale japonský plán nevyšel, zbývající síly císařského námořnictva by už nedokázaly ubránit Japonsko proti spojeneckému náporu, o jehož výsledku nemohlo být pochyb.Výsledek této důležité bitvy závisel na schopnostech bojovného a impulzivního admirála Williama Halseyho a odhodlaného ale opatrného japonského viceadmirála Takea Kurity. 23. BUCKNER PROTI UŠIDŽIMOVI Dobytí japonského ostrova Okinawy bylo jednou z nejkrvavějších bitev v Tichomoří za celé období války. 1. dubna 1945 vyvrcholilo šestidenní námořní a letecké bombardování strategického ostrova Okinawa, ležícího 570 km od japonské pevniny. Toho dne vyrazily k pobřeží tisíce vojáků americké 10. armády, očekávající fanatický japonský odpor. Ale když první vlny námořní pěchoty vyskakovaly z vyloďovacích člunů, nestalo se vůbec nic. Zdálo se, že dobytí Okinawy bude jednodušší, než se původně zdálo. Avšak stala se z něj jedna z nejkrvavějších a nejdráže vykoupených bitev v Tichomoří za celé období války. Oba hlavní aktéři - americký generál Simon B. Buckner a japonský velitel Mitsuru Ušidžima - tento nelítostný souboj nepřežili. Bitva o Okinawu poskytla Američanům představu, jak obrovské ztráty by přinesla invaze do Japonska. Proto se rozhodli použít atomovou zbraň. 24. MACARTHUR PROTI JAMAŠITOVI Znovudobytí Filipínského souostroví v době od října 1944 do srpna 1945 bylo nejrozsáhlejším válečným tažením v Tichomoří. Když byl americký generál Douglas MacArthur v roce 1942 Japonci donucen opustit Filipíny, přísahal, že se vrátí. Svůj slib splnil v říjnu 1944, kdy se americká 6. a 8. armáda vylodily na prvních ostrovech. Tato bitva představovala vůbec nejrozsáhlejší americké tažení za války v Tichomoří. Jeho cílem bylo obsazení hlavních ostrovů Leyte, Luzon a Mindanao a následně celého souostroví. Musel však dobýt stovky opevněných bodů a měst, které Japonci hájili s fanatickým odhodláním moderních samurajů. A navíc generál Tomojuki Jamašita byl jedním z nejlepších císařových velitelů. Pro generála MacArthura byla tato bitva splněním slibu, že se vrátí. Pro Jamašitu to byl nešťastný a ve svém důsledku osudný souboj. 25. GIAP PROTI WESTMORELANDOVI 31. ledna 1968 zahájily oddíly Vietcongu a severovietnamské armády tak zvanou Ofenzivu Tet. Stala se zlomovým bodem celé vietnamské války. S počátkem buddhistického Nového roku 31. ledna 1968 zahájila v Jižním Vietnamu severovietnamská armáda a Vietcong ofenzivu proti jihovietnamským a americkým silám. Tak zvaná Ofenziva Tet byla koordinovaným útokem proti většině měst. Stala se klíčovým střetnutím jak pro severovietnamského generála Vo Nguyen Giapa, tak pro amerického generála Williama Westmorelanda. Boje se rozzuřily po celé zemi - ovšem Giapova strategie předpokládala současný boj na třech frontách: politické, vojenské a diplomatické. Chtěl Američanům způsobit co největší ztráty a obrátit veřejné mínění v USA proti pokračování ve válce. Třebaže vojensky Giap prohrál, dosáhl svého cíle. Američané se začali postupně vracet domů. Navzdory Westmorelandovu nezpochybnitelnému vojenskému vítězství se Giapovi podařilo ukázat americké veřejnosti, že válku ve Vietnamu Spojené státy nemohou vyhrát. 26. SCHWARZKOPF PROTI SADDÁMOVI V lednu 1991 vyhnala vojenská koalice OSN v rámci operace Pouštní bouře irácká vojska z okupovaného Kuvajtu. 17. ledna 1991 zahájila vojenská koalice s mandátem OSN, vedená Spojenými státy, ofenzivu proti iráckým obranným postavením v okupovaném Kuvajtu. Akce nesla označení Pouštní bouře. Toto tažení mělo za cíl vyhnání iráckých jednotek, které okupovaly na ropu bohatý Kuvajt. Byla to riskantní sázka. V případě úspěchu měla vrátit autoritu mezinárodního práva ve vztahu ke státům s autokratickými diktátorskými režimy. Případný neúspěch však mohl vést k dalšímu prohloubení globální anarchie. V tomto důležitém souboji vojevůdců se jednalo o střet velitele koaličních sil, amerického generála Normana Schwarzkopfa a iráckého diktátora Saddáma Husajna. Pro prvního z nich byla Pouštní bouře oslnivým triumfem. Pro druhého souboj skončil katastrofou.