Britsko-indický film na téma domácí násilí a život   v pardesu v Bartánii, natočený podle skutečné   události. Nevím, čím to je, ale prkenný projev   Áišvarji způsobuje, že jsem nedokázala s hrdinkou   příliš soucítit. Je samozřejmě obtížné zredukovat   desetileté týrání do 2-hodinového filmu, ale   scénáři a hlavně režii chybí přesvědčivost.   Počáteční odtažitost a uzavřenost hrdinky směrem k   divákovi má svůj smysl a pomáhá běžnému Evropanovi   uvědomit si, čemu musí indická žena často čelit a   co se ani na Západě nemění. Tvůrci zjevně nechtěli   být příliš brutální (což je pochopitelné, pokud   chtěli, aby se snímek mohl promítat i v Indii),   ale bohužel nepochopili, že není třeba být   explicitní, stačí atmosféra (např. Bandit Queen   nebyla ani zdaleka tak násilná jak mohla být a   přesto po jejím shlédnutí zůstanete jen sedět s   otevřenou pusou). Tomuhle filmu prostě schází   atmosféra a má spíš parametry televizní podívané   (viz „vložky“ s hodným policistou, zlou   spoluvězeňkyní apod.), navzdory hvězdám – milované   a možná v Indii nejmilovanější Áišvarje a   univerzálním Indovi, Pákistánci, Arabovi atd. pro   západní režiséry Andrewsovi (což není jeho chyba,   ale těch, kdo ho stereotypně obsazují).