První část filmu, ve kterém jde o nerovné   přátelství dvou chlapců ze sociálně odlišného   prostředí a řeší se v něm vztah hlavní postavy se   svým otcem, si plně zasluhuje označení   psychologické drama. Po útěku rodiny do USA, „před   spravedlivým hněvem lidu“, se z příběhu, ve kterém   již Amir dosáhl dospělého věku, stává romantická   „limonádka“ jak vystřižená s jihoamerické   telenovely. Část v níž se Amir vrací do   Afgánistánu je už typický Hollywood, včetně   samotného konce, kde se mají všichni rádi a   všechno dobře dopadne. Od určitého okamžiku se z   filmu stává prvoplánový kalkul hrající na city   diváků. Škoda, po první slibné třetině to nakonec   skončilo kýčem. Taktéž se vůbec nedá říci, že by   snímek nějakým způsobem hluboce vypovídal něco o   afgánské mentalitě, jejich zvycích a kultuře. To   mohu konstatovat na základě vlastní zkušenosti,   jež jsem získal při cestách v této oblasti světa.   Zanedbatelná není i politická propaganda. Z   počátku každý sní o tom „správném“, rozuměj   americkém, a posléze otevře Amerika svou náruč   muslimským utečencům. A jak co nejvíce ponížit   svoje nepřátele? Tím, že z nich uděláme pedofilní   zvrhlíky. Z pohledu Talibánu to vidím na vyhlášení   fatvy.

Ještě na okraj. Za zmínku stojí jeden z   dialogů mezi Amirem a Hassanem, ve kterém debatují   o filmu Sedm statečných.
Hassan: „Jestli pojedu   někdy do Íránu a potkám tam Charlese Bronsona tak   ho požádám o autogram.“
Amir: „Bronson je ale   Američan.“
Hassan: „Jo? Proč tedy mluví persky s   íránským přízvukem?
(volně citováno)
Mně jen   zbývá dodat: „No,jo. Dabing.“

Krásně zpracovaný film, na neobvyklé téma, z   neobvyklého prostředí. Jen mám dojem, že kdybych   neměla přečtenou knížku, možná by mi nebylo vše co   se ve filmu děje uplně jasné....

Talentovaný a ne příliš známý režisér Marc Forster   natočil snímek který není ani tak syrový jako spíš   krutý…Hned od začátku Vás snímek okouzlí svým   optimismem svou nadějí…Dva mladí chlapci zažívají   dobrodružství, soutěží v pouštění draků ale v   zápětí se to změní v krutou realitu a boj kdo z   koho…Napadá mě že zde čerpal Danny Boyle inspiraci   pro svého Milionáře…I já jsem o Lovcích draků   slyšel a také jsem se k tomu stavil skepticky…Ale   přirovnal bych své nadšení k tomuto příkladu,   jdete do baru kde budete vědět že tam jsou samé   krásné ženy, ale Vám se stane že se tam   zamilujete…Přesně tohle se stalo mě s tímto   filmem…Lovec draků je velice citlivě natočené   drama o přátelství a zradě, které má v první   polovině neskutečný tah a chytlavost…Nikdy bych   nečekal, že mi bude běhat mráz po zádech, když   budu sledovat souboj papírových dráčků…Jenže to   úžasné tempo se v druhé polovině vytrácí a upřímně   řečeno snímek by mohl být o půl hodiny   kratší…Navíc mě potěšilo že ve filmu bylo řečeno   pár slov o mém oblíbeném herci, Stevu   McQueenu…Zpočátku je Afgánistán v Amirových   vzpomínkách znázorněn jako slibně se rozvíjející   země, ale dvojitá revoluce, v obou případech   vedená krutými tyrany s nesmyslnými zákony   (absurdní zákon Talibanu, že každý muž musí nosit   plnovous), ji totálně zruinovala a proměnila v   doutnající trosky plné mrtvých těl a strachu…

Film mě zaujal nejen poutavým příběhem, ale i   vhledem do kultury Afgánců a jejich historie.   Rovněž pak také popisem mužské životní cesty.  
Jsem za tento film rád, obvzláště dnes, v době,   kdy když se řekne Afgánistán, jediné, co se   člověku vybaví je terorismus.
Příběh míchá barvy   Afgánské utrpení, lásky, disciplíny, dobrých srdcí   a hrdiských skutků zvráceného prostředí.

Bravo!

Chvílemi opravdu působivé ale zbytečně utahené a   rozvleklé drama, které zaujme zajímavým příběhem   odehrávajícím se v neokoukaném prostředí a navrch   je okořeněné civilními hereckým výkony.

jiný svět
I když hlavní děj tohoto filmu se odehrává před   nějakým časem, pro nás evropany je to okno do   světa Afganistánu, Pakistánu a jiných zemí Asie,   které jsou nám svým myšlením cizí. Donutil mne   zamyslet se nad smyslem života a ukázal mi, jaké   mám štěstí, že žiju zde v Čechách a uvědomuji si   svou bezmocnost vůči těmto zemím.
Je to zatím   nejhezčí film, který jsem letos viděla a to i přes   to, že jsem ho asi od 30. minuty   probrečela.
Doporučuji ho všem, kteří mají rádi   příběhy, které jim sice vrazí nůž do srdce, ale   zároveň je přinutí se i zamyslet.

Na tenhle film jsem byl hodně zvědavý a fakt je   ten, že jsem si na konci filmu pobrečel. Opravdu   za srdíčko beroucí příběh.