Film, ve kterém se toho moc nenakecá, má výrazně   trpký charakter. Je složený ze dvou na sobě   nezávislých částí, které mají mnoho společného,   leccos je ale i odlišuje.
Společné mají zejména   prostředí malé chudé rumunské vesnice, položené   kdesi v horách, pak je to motiv svatby, přičemž   ani v jednom případě se nedočkáme veselky s   obvyklým průběhem. V prvním příběhu je totiž žena   v bílém mrtvá, v druhém nevěsta svému ne příliš   zajímavému muži zdrhne s mladým   hudebníkem.
Odlišnost vidím zejména ve stylu obou   režisérů. Mircea Veroiu je poněkud těžší a zavádí   svůj příběh do co největší melancholie a lyriky.   Dan Piţa naopak sahá k dějovějšímu průběhu.
Film   je to nesmírně působivý se silnou atmosférou.   Důraz je kladen zejména na zvukovou složku   (řinčení strojů, cirkulárek, zvuky práce), která   je doprovázena úžasnou hudbou – naprosto   uchvacujícím výrazným zpěvem.
Zcela nevšední   zážitek. Film, který se zaryje hluboko pod kůži a   nepustí.