V éře velkofilmů, tedy v 50. a v první půli 60.   let se netočily biblické velkofilmy, pouze v   Americe, ale i v Itálii, a jezním z nich je právě   David a Goliáš. Hodnocení filmu není příliš   lichotivé, pokud bychom se na něj dívali a   porovnávali, jak je příběh vyprávěn a jak je   zapsán v „knize knih“ pak nelze než souhlasit.
  Čtyři scénáristé si totiž jeden ze stěžejních   biblických příběhů značně upravili, některé hlavní   scény chronologicky proházeli, přidali nové   postavy, takže vyznění příběhu poupravili, a jiné   důležité motivy, buď taktně zamlčeli nebo jenom   naznačili (např. Saul po té, co zjistí, že David   má být novým králem Izraele, se ho pokusí   zavraždit a podobně). Scénář je vystavěn podle   klasického schématu „v království už v podstatě   nevládne starý unavený král, ale jeho prohnaný   zrádný ministr, je vyvolen mladík, který zbaví   zemi nepřátel vnitřních i vnějších, získá si   respekt i obdiv lidu, nejen prostého, nýbrž i   svého vladaře a srdce milované dívky“, v Bibli je   to však trošku komplikovanější.
Film by měl   správně začínat soubojem Davida a Goliáše a ne jím   končit. Závěrečnou bitvu by měli správně vyhrát   Filištíni naopak Izraelité by měli být na hlavu   poraženi, Saul měl na bitevním poli zemřít se   všemi svými syny, nalehnout sám na svůj meč, ač ve   filmu se konce dočká, to je pár věcí, které   scénáristé pozměnili. Divák znalý předlohy musí   být nutně zklamán ne-li roztrpčen, nicméně většina   lidí akorát ví, že nějaký David zabil Goliáše   prakem, co bylo před a potom o tom nemají většinou   nejmenší potuchy, avšak díváme si na velkofilm   inspirovaný Biblí, měl by být divák spokojen.
  Jde o italsko-francouzskou koprodukci, což byla   tradiční spolupráce, hlavně na dobrodružných, či   historických filmech, aby se žádný z národů   necítil ukřivděně (většinou měli navrch Italové),   má film hned dva režiséry (Orson Welles si měl své   výstupy režírovat sám, v titulcích však není   uveden). Na režisérskou židli usedli Ferdinando   Baldi a Richard Pottier, oba měli již drahné   zkušenosti s dobrodružnými filmy, ačkoliv by mě   zajímalo, kdo měl na starosti závěrečnou bitvu,   protože jsem viděl Orazi e curiazi, které měl   spolurežírovat Baldi a tam byly bitvy přinejmenším   o dvě třídy horší.
Producenti tentokrát   neškudlili a z prasátka vytřepali slušnou sumičku,   třebaže si pomohli natáčením v Jugoslávii, takže   výprava nepůsobí ošizeným dojmem, naopak je   výborná, správné monumentální kulisy, nádherně   vyzdobené paláce, sochy, pěkné barvené kostýmy,   vše zachycené na Cinemascope, byť bych měl   připomínku k ateliérovým scénám, např. Saulův   trůní palác je oslnivý, spousta soch, reliéfů,   sloupů, bohužel trůní sál jeho soka, filištínského   krále již tak dobře nepůsobí, je na můj vkus až   příliš stísněný a sloupoví mělo být umístěno   jinak, také oáza, kde Filištíni provádějí   náboženské obřady není moc vhodně řešená.
K   dobru lze připočíst i hudbu italského skladatele   Carla Innocenziho, byť má značně rozkolísanou   kvalitu, některé pasáže jsou výborně, jako   například náboženské scény, záběry pouště s hlasem   vypravěče, milostné motivy, Davidů příhod do   Jeruzaléma či jeho triumfální vítězný pochod, pak   jsou zase místa, které mi přišly nepříliš   melodické a těch odporných syntezátorů, které   skladatel z nějakých záhadných důvodů použil   (skoro všechny scény s Goliášem). Innocenziho moc   neznám, vlastně pouze jeden jeho film Sansone   (1961) s Bradem Harrisem, tam mne hudba moc   neokouzlila, takže naneštěstí se tak přiřadil ke   skladatelům jako byl Carlo Rustichelli, kteří   dokázali složit pěkná pasáže, leč celkově mi moc   nesednou.
Hlavním lákadlem filmu má být   slavný Orson Welles v roli krále Saula, ten však   je, i když se scénárista snažil o opak, pouze   vedlejší postavou, avšak tou nejzajímavější.,   kterou lze přirovnat k Hamletovi, protože král   Saul byl stižen mnoha démony, které mohl utišit   pouze David svou hrou na lyru, ve filmu jsou dva   krátké výstupy. Welles spíše hraje svou postavu   Saula jako unaveného obtloustlého muže s popelavou   pletí, jenže bezbranný proti intrikám svého dvora,   i když v rozhodné chvíli se v něm opět probouzí   jeho mladistvé já. Hlavní roli ztvárnil mladý   jugoslávský herec Ivica Pajer, svou roli zvládl se   ctí. Ostatní herci nezůstávají příliš pozadu ve   ztvárnění svých postav.
I přes všechna   negativa a pokud zrovna divák není náboženský   fanatik, dbající doslovného přepisu své mantry, by   se měl bavit, alespoň já jsem byl spokojen, byť   jde o značně neakční záležitost, jelikož závěrečná   bitva (pouze jezdecká, pěchota do ní vůbec   nezasáhne), je jedinou akční scénou filmu,   nepočítáme-li zabití Goliáše.