Film začíná rozhovorem otce a syna, ve kterém se   syn přizná, že si přál jeho smrt a dokonce   uvažoval, že ho zabije sám a pokračuje vzpomínkami   z dětství. Na příchody opilého otce, na panický   strach z něj, na to jak se za něj styděl...   „Pamatuji si jenom tvoje pití a můj strach“.   Vzpomínka na otce, který mu vykrádá prasátko, aby   měl na panáka; na otce močícího sousedce na dveře;   na ležícího ve vlastních zvratcích; na vánoce, kdy   sekáčkem rozsekal stromeček apod. Filmu bohužel   chybí alespoň kapka toho cynického humoru z „Dzien   Swira“ bez kterého je to jen velmi bolestné drama.   Možná to odlehčení měl dodat anděl strážný, ale   pokud ano, tak to bylo sakra málo. A přestože oba   moji rodiče jsou (a vždy byli) abstinenti, takže v   tomto směru nemůžu mít ani žádné podvědomé trauma,   nedívalo se mi na příběh alkoholika viděného   dětskýma očima vůbec lehce. Do významů   náboženských motivů (kříž, stigmata, trnová   koruna, svatozář, ukřižování atd.), které se   táhnou celým filmem se pouštět nebudu. Já neznaboh   to chápu jako kříž v podobě závislosti, který   rodina Adama nese a předává si ho z otce na syna,   ale kdo ví?! Nízké hodnocení hlavně proto, že   představitel dospělého Adamova syna na mě působil   velmi vláčným a nepřirozeným dojmem (navíc, když   mluvil neotevíral pusu) jinak by to bylo o nějakou   tu * výš.