Srpnová rapsodie

Dodnes mně mrzí,že jsem to nevydržel a usnul!   Další dílo které se táhlo a mně nudilo,   párkrát jsem se usmál, ale na místech kde jsem   asi neměl....

Vždy, když se podívám na nějaký film od A.   Kurosawy, tak si říkám, že musím vidět   všechno co natočil a již se těším na   další, protože zcela jistě vím, že mě   nezklame. I když tento film nepatří zdaleka k   jeho vrcholů je prodchnut dojemnými scénami,   lidskostí a krásnými záběry. Obsahuje i   kritiku, především pragmatické vypočítavosti   dospělých, a morální poselství. U filmů mám   většinou problém s projevem dětských herců,   ale zde působí, zřejmě v důsledku   mistrovského režijního vedení, zcela   přirozeně. Jedinou výtku bych měl k obsazení   Richarda Gereho, jež svým pojetím role, typu   „keep smiling“, působí mezi projevem   japonských herců jako „jeliman“.

Vždy, když se podívám na nějaký film od   A.Kurosawy, tak si říkám, že další už   vidět nechci. Ovšem po čase na toto své dobré   předsevzetí nepochopitelně zapomenu a opět se   dívám na další s tím, že tentokrát už mě   to určitě chytne. Bohužel nestalo se tak ani u   tohoto filmu. Bylo zde sice pár krásných scén,   třeba ta v níž si děti u památníku obětí   atomové bomby, prohlíží sochy darované   městu Nagasaki různými zeměmi světa a jedno   z dětí pípne, že nikde nevidí nic z   Ameriky-to je opravdu silný moment. Také záběr   na babičku dětí, modlící se za svého též   bombou zabitého manžela je krásně udělán.   Tím bylo ale mé nadšení vyčerpáno a i přes   svou nezvykle krátkou stopáž, se mi film   neskutečně vlekl. Zvláštní byla účast   R.Gera, který ač rozhodně nepatří mezi mé   oblíbence, zde mezi těžkopádně hrajícími   Japonci zářil.