Země hojnosti

Wim, jak za starých časů...
Tenhle Wendersův film přesvědčivě vykresluje,   co s USA, „zemí hojnosti“, udělal   teroristický útok z 11. září. Zasel paranoiu   do myslí, mnoha jeho občanů. Příběh dvou   naprosto protikladných postav, křehké   altruistky Lany, která pracuje v organizaci   pomáhající bezdomovcům a jejího strýce   Paula, který je posedlý hledáním teroristů.   Wenders jejich vzájemný vztah předkládá   magicky tragikomickým způsobem. Netlačí na   pilu a nechává tyto zcela rozdílné postavy   žít svým životem. Lana je sladká naivka,   která člověka okouzluje a zároveň se o ní   musí bát. Válečný veterán Paul je naopak   typický americký drsňák, paranoidně posedlý   utkvělou představou, že musí svět, (nebo tedy   aspoň USA), zachránit před teroristy. Přitom   teroristu vidí v každém, kdo nevypadá jako   „mcdonaldový Američan“. Jeho postava je   půvabnou parodií na akční superagenty. Ovšem   parodií, která není výsměchem.
Kouzlo tohoto   filmu tkví v tom, že Wenders lacině   nedramatizuje, ale vedle těch tragických poloh v   „zemi hojnosti“, nechává vyniknout i ty   stránky komické. Přeci jen prožívat život   tragikomicky, je lepší, než jen tragicky.   Skvělé herecké výkony ústřední dvojice –   Michelle Williams a John Diehl, neakční tempo   děje a podmanivá hudba, (s ústřední písní   Leonarda Cohena), dělají z tohoto filmu   nevšední divácký zážitek. Podobný těm,   jaké přinášely rané Wendersovy filmy.

Z cyklu "Lesk a bída USA" je to ta   druhá epizoda a první polovina lehce dokazuje   relativitu času, ani v druhé se, až na pár   zajímavě nasnímaných detailů, nedočkáte   zlepšení. Totálně jalový, mezikomunitně   usmiřující snímek na objednávku, kde se v   každičkém filmovém okénku nachází   podprahové upozornění na jeho nezávislost, až   dostanete chuť zchroupat kbelík popcornu a   všechno to spláchnout půllitrem coly.

Nevím proč je tento film Wima Wenderse tak   často srovnáván s Moorovým Fahrenheitem, když   se tak diametrálně liší. Zatímco Moore je   zapšklý levicový demagog a jeho filmy jsou jen   lživými politickými pamflety, tak u   Wendersových filmů je znát, že mají   příběh. Příběh, kterým Wenders dává   najevo svůj názor mnohem přijatelnějším   způsobem. To platí samozřejmě i pro Zemi   hojnosti. Opomenout ani nelze kameru a úžasnou   vizuální stránku, ale to u Wendersových filmů   není už nic překvapivého. Stejně tak jako   výběr hudby, tentokrát v podání např.   Leonarda Cohena nebo David Bowieho.