Paříž 20 léta, těžce nemocný Marcel Proust   dokončuje svoje monumentální dílo. Vzpomíná.   Probírá fotografie. Každá evokuje pocity,   nesplněné touhy, přání, sny, důvěrné prožitky.   Minulost a současnost se najednou vzájemně prolíná   a splývá „Bytost, kterou jsem v tu chvíli byl,   byla bytost mimo realitu“. Čas znovu nalezený jsem   začínala na několikrát. A kdyby v něm nehrála má   oblíbená Catherine Deneuve asi bych to vzdala. Což   by byla velká škoda. Jenže obrovské množství   postav v několika časových obdobích a k tomu   množství drobných příběhů, vyžaduje značné   soustředění a hlavně i osobní pohodu. Proto zřejmě   není tak snadné se s filmem potkat, ale vyplatí se   na ten správný okamžik počkat a potom si ho   vychutnat...„Jestli vzpomínka dík zapomenutí   nemůže vytvořit žádné spojení mezi sebou a   přítomnou chvílí, dává nám náhle dýchat jiný   vzduch, právě proto, že je to vzduch, který jsme   vdechovali kdysi. Čistší vzduch, který se básníci   marně snažili rozprostřít v Ráji, neboť skutečné   ráje jsou ráje, které jsme ztratili.“