Autorská tvorba kontroverzního japonského filmaře Shinyi Tsukamota, který proslul jako tvůrce cronenbergovsky bizarních, cyberpunkových technothrillerů, do tuzemské distribuce s výjimkou „umírněného“ psychohororu Blíženci (1999, FP 10/2000) nepronikla. Zatímco v předchozích Tsukamotových snímcích byl ústřední postavou muž, v experimentálním filmu Touha (natočeném digitální kamerou) je ve středu vyprávění žena. – Půvabná, ale sexuálně neuspokojená intelektuálka Rinko, žijící ve finančně zajištěném manželství se starším mužem, pracuje jako psychologická poradkyně na telefonu. Jeden z klientů ji pod hrozbou, že manželovi předá její tajně pořízené choulostivé fotografie, donutí, aby na veřejnosti začala naplňovat své potlačované sexuální fantazie. Když duševně chorý fotograf-vyděrač zjistí, že žena trpí rakovinou podobně jako on, zatáhne do své kruté hry také jejího čistotou fanaticky posedlého manžela... – Psychodrama o bizarním milostném trojúhelníku, emocích držených pod kontrolou, probuzené sexualitě, fekálních obsesích a o „násilném osvobození se“ v první části smývá rozdíl mezi voyeurismem a exhibicionismem a pokořením a rozkoší stejně, jako ve druhé polovině rozostřuje hranice mezi realitou a představami. Ty Tsukamoto završuje divokými surreálně-metaforickými vizemi (sexuální hrátky tonoucích lesbiček, mechanická chapadla vystupující z těla), jež v jinak „realisticky“ koncipovaném filmu mají matoucí symbolickou funkci vizualizace emocí. – Stejně jako korejský režisér Kim Ki-duk ve snímku Ostrov dává i Tsukamoto do kontrastu poetizující záběry (snímek je údajně tónován „ledově“ modrým filtrem; verze uváděná u nás je však spíše sepiově hnědá) a lyrické hudební motivy s drastickým obsahem. Nejde tu však o příznačné japonské propojení sexuality a fyzického násilí v duchu Oshimovy Koridy lásky, ale spíše o proměnu lidské bytosti; tím, jak žena přestává potlačovat touhy a překonává zábrany, rozbíjí i svazující společenská pravidla. (Proměnu naznačuje i spojení ženských a mužských symbolů, jimiž jsou jednotlivé části poněkud nesourodě sestříhaného filmu uvozeny.) – Inspirován Příběhem oka (1928) francouzského spisovatele Georgese Bataille, zamýšlel Tsukamoto natočit své komorní erotické drama před patnácti lety v mnohem násilnější podobě a s pornografickými prvky. Namísto toho si nyní tvůrce libuje především v detailně snímané, ponížením vzrušené a únavou z vyvrcholení orosené ženiny tváře, která symbolicky koresponduje s všeobecnou „sexuální“ vlhkostí a dusnem červnového období neutuchajících dešťů, během něhož se příběh odehrává. Přes veškeré šokující abnormálnosti a nevěrohodné psychologické zvraty postavy ve víceznačném závěru dospívají posléze k „cudně“ nasnímané, citlivé manželské kopulaci. – Většina motivů a metafor zůstává pouze v náznaku (a to i doslovně, neboť obrazy ve své temné zrnitosti a „mlhavosti“ jsou vesměs nepřehledné a těžko viditelné); bez psychoanalytických klíčů a bez znalosti tvůrčího záměru je vlastně nelze rozšifrovat.
-tse-, Rilmový přrhlrd 2003/11
