Další z řady filmů, které jsem vždycky chtěla   vidět - líbil se mi název a taky účast Kennetha   Branagha, název "Rabbit Proof Fence" je   stále v pohodě, Kenneth se občas mihnul obrazem,   ale navíc jsem dostala jen rozšíření obzorů -   věřte nebo ne, o existenci králičího plotu ani o   úřady kontrolovaném míšení ras v Austrálii v   letech 1931-70 jsem neměla ponětí, a tím taky   končí výčet plusů, přičemž se nemůžu vytasit ani s   vyloženými mínusy, možná i bohužel, třeba by s   viditelnými chybami nebyl film tak zoufale   suchopárný.

Těžko říct, proč není film tak silný, jak by mohl,   vzhledem k námětu, být. Asi je to tím, co dnes   chybí většině snímků, a to je hlubší psychologie   nebo vůbec nějaká psychologie postav. Nejsou to   konkrétní jedinci, ale pouze zástupci charakterů –   milující matka, nezdolné dítě, šéf, který dle   svého přesvědčení páchá dobro, dívka-kápo v   táboře, stopař ve službách bělochů, lidé, které   hrdinky potkávají na cestě…Vhled do toho, proč   jednají tak, jak jednají, co se jim honí hlavou,   čeho se bojí tu zcela chybí. Nikdo tu nekolísá, o   své roli nepochybuje. Hlavní hrdinka je odhodlaná   nonstop – nepláče, nemá strach, není zoufalá, jde   za svým cílem jako terminátor. Snímek, který by   měl být emotivní, žádné emoce nevyvolává. Najde se   tu jen pár silnějších okamžiků – když se děti a   matka na různých koncích země v jednu chvíli   dotknou plotu nebo když je domorodá služka na   jedné z farem prosí, aby zůstaly s ní a ochránily   ji tak před farmářem. Jinak je to suchopár hodný   Austrálie, který se snaží diváka získat lacinými   triky s kamerou (záběry z pohledu hlavního hrdiny)   a nepříliš nápaditou hudbou Petera   Gabriela.
Historické pozadí je zajímavé. Pokud   pomineme fakt, že ve 30. letech frčela eugenika a   převýchova ve všech „civilizovaných“ zemích a v   různé míře se odrážela v jejich legislativě, pak   bylo Britské Impérium ke svým občanům zvláště   všímavé. Počínaje systémem reformatory schools,   které ve své nejohavnější podobě přežily v Irsku,   přes letecké bombardování domorodých vesnic za   účelem udržení kladného vztahu k říši a konče   exportem britských dětí z ústavů (sirotků i těch,   které měly rodinu) do Austrálie, kterou měly   „zalidnit“. Dobu než vyrostou jim zpříjemňovala   dřina na farmách. Ano, Británie byla vždy   ztělesním svobody a demokracie.

Proti filmům natočeným podle skutečných událostí   nic nemám ale ne každý zajímavý příběh se povede   zfilmovat a přesně tento snímek je jasným   příkladem. I přes slušná hodnocení mi film přišel   nezáživný a docela nudný. Zachraňují ho jen slušné   herecké výkony a krátká stopáž.

Tak tohle je jeden z filmů, které považuji za   velmi zajímavý a nezapomenutelný. Jedná se o   zfilmování nechvalně proslulé australské historie,   kdy byly původním australským obyvatelům brány   děti a odváděny na převýchovu do centra Austrálie.   Je to velmi smutný příběh, ale zároveň příběh plný   naděje a neutuchajícího boje za svobodu a   demokracii. Film na mne zapůsobil jako málokterý,   a to hlavně svým vizuálním pojetím a, jak jinak,   svým scénářem. Mrzí mne, že v kině spolu se mnou   sedělo jen několik málo lidí, přitom se jedná o   neprávem opomíjený snímek, který by si zasloužil   určité zviditelnění. Proto pokud budete mít   možnost, zhlédněte tento smutný příběh a buďte   rádi, že žijete v dnešní době a v této zemi. Tento   snímek mne naučil vážit si toho, co mám a vážit si   místa, kde žiju. A to je to hlavní poznání, jež   vám film přinese.