Japonci mě s tímto filmem opravdu překvapili.   Vtáhli do příběhu plno dobrodružství a trochu i   krve. Postavy a i celý film je moc pěkně   animovaný. Jen si myslím, že je to moc dlouhé, ale   jinak je to moc povedené

V hodnocení Zámku v oblacích jsem si nechával   malou rezervu a udělal jsem dobře. Princezna   Mononoke je ještě soudržnější, má přehlednější   dějovou linku, přitom o nic míň propracovanou.   Miyazaki se nesnaží ohromit superrealistickou   animací, soustředí se na obsah a na nápady   výtvarné i dějové. Neustále překvapuje, klišovitým   postupům se vyhýbá s obratností slalomového   lyžaře. Ekologické poselství, které předkládá, je   na hony vzdálené černobílému vidění a naivitě   takového Avataru, není tu dobrá příroda proti zlým   lidem, ale spíš snaha najít rovnováhu. I bez   sentimentu se to obejde. Mistrovský kousek a pro   mě po dlouhé době příležitost dát stovku na první   pokus.

Klasická animace v podání Hayao Miyazakiho, takřka   klasická hudba Joe Hisaishiho, na první pohled   (první zdání klame!) klasická, poněkud drsnější,   pohádka s klasickými nadpřirozenými postavami   vycházejících z původního japonského šintoismu. To   je základ k tomu aby se toto anime stalo klasikou,   alespoň v Japonsku.
Co však ve snímku není   ani zdaleka klasické, oproti zavedeným schématům u   obdobně laděných snímků, je pojetí dobra a zla, v   tomto příběhu je dobro a zlo relativní pojem. Ať   už v postavě Eboshi, jež se stará o malomocné a   poskytuje ochranu ženám, ale současně je jejím   cílem vyhubit všechny obyvatele lesa a les   samotný, či v postavě bohyně Moro, jenž je   adoptivní matkou lidského dítěte a současně bojuje   proti všemu lidskému. Relativita dobra a zla je   nepatrnější u postavy ducha lesa, který na jednu   stranu dokáže dávat život a uzdravovat, na stranu   druhou se v závěru mění ve všeničící monstrum.   Tato nejednoznačnost charakterů je symbolicky   naznačena i v chůzi „jeleního boha“, když se   dotkne kopýtky země, vegetace v blízkém okolí   roste a rozkvétá, v momentě kdy nohu zvedne náhle   vše usychá a odumírá, život a smrt jako dvě strany   jedné mince, jing a jang, zobrazená pomíjivost,   velice působivé.
Poněkud netradiční je i   existence tří silných postav ženského rodu v   jednom příběhu, již ke dvěma zmíněným (Eboshi,   Moro) k nim patří i dívka San. I samotný závěr se   vymyká klasickým pohádkovým koncům, za normálních   okolností by San a Ašitaka spolu šťastně žili až   do smrti, či u drsnější verze by alespoň jedna z   hlavních postav zemřela, zde si však v závěru jde   každý svou cestou.
Velkou chybou je podléhat   automatismu, co je kreslené je dětské. Ač je to   pěkná podívaná, jedná se, obdobně jako u Hrobu   světlušek Isao Takahaty, o zcela vážný film, byť s   nadpřirozenými prvky.

Před deseti lety to bylo mé první setkání s   japonskou animovanou tvorbou a já byl doslova   unešen tím úžasným příběhem a tou fantazií okolo.   Vydrželo to do dnes

homonoka
tato pohadka se mi velice libila a videl jsem ji   jen jednou a tak si ji dam mezi chci videt a bylo   to velmi krasne

Opravdu nádherně udělaný film s krásným   příběhem...stejně nadšená jsem byla i z Cesty do   fantazie a Zámku v oblacích...Všechny 3 filmy   vřele doporučuju

Animovaná směs silného příběhu a mistrovského   umění ve světě bezbřehé fantazie. V tomto   působivém eposu ožívají zvířecí bohové, kteří musí   čelit lidské touze po moci. Pozornému divákovi   neujdou odkazy na současné problémy. Nelze než   poděkovat a zatleskat.

prvý anime movie ktorý som od Hayaa Miyazakiho   videla.. hned od začiatku som ním bola   uchvátená... svet fantasy ako má byť..

Jeden z nejlepších animáků všech dob, tolik   různých postav, originálního děje a navíc skvělé   animace, neuvěřitelné.

Po Cestě do fantazie (nebo vlastně spíše před)   další výborná japonská animovaná pohádka.   Tentokrát však spíše pro dospělejší publikum. Film   je stejně jako Cesta do fantazie plná nádherných   obrazů a originálních nápadů. Jen se tentokrát   zaměřuje více na akci.