Zloději kol

Když v roce 1958 byla při příležitosti Světové výstavy v Bruselu uspořádána anketa o nejlepší film všech dob, obsadili De Sikovi Zloději kol třetí místo (po Ejzenštějnovu Křižníku Potěmkinovi a Chaplinově Zlatém opojení). Jedno ze základních děl italského neorealismu přináší i po letech působivou zprávu o sociálních poměrech tehdejší Itálie. Činí tak prostřednictvím jednoduchého příběhu, který si nárokuje být objektivním popisem situace. Odehrává se téměř celý v římských ulicích, kde dělník Antonio hledá práci. Když se mu poštěstí a najde místo lepiče plakátů, musí splnit jednu podmínku: obstarat si jízdní kolo. Antonio si ho v době nezaměstnanosti nechal zastavit, proto si jej znovu pořídí, ale nemá štěstí: hned první den o něj přijde. Společně s osmiletým synkem Brunem se vydává za zlodějem, ale jejich snaha je předem odsouzena k neúspěchu. Jednoduchost, s jakou je film vyprávěn, má bohatě propracované pozadí. Jako námět posloužil Cesaru Zavatinimu, hlavnímu scenáristovi, stejnojmenný román Liugi Bartoliniho, který do filmové podoby zpracovalo pět dalších scenáristů. Co se týče hereckého obsazení, splňují Zloději kol požadavek neorealistické "čistoty". Do role Antonia byl obsazen frézař ze strojírenského závodu, který nezaměstnanost pocítil na vlastní kůži. Jeho manželku si zahrála římská novinářka a malého Bruna dítě náhodně objevené na toulkách po italské metropoli. Mezi scénářem a jeho realizací byl značný časový rozestup. De Sica dlouho nemohl najít producenta, a když se obrátil na Američany, setkal se s nepřijatelnou podmínkou obsadit do hlavní role některou ze svých "star". Tvůrci však ve svém úsilí vytrvali a dali tak vzniknout jednomu z milníků světové kinematografie, které má ve všech encyklopediích své pevné místo. Seminář italského filmu 2003