Anděla zkázy osobně považuji za nejtypičtější   Buňuelovo dílo. Najde se v něm od každého z jeho   filmů něco. Mám jeho filmy rád, protože nenabízejí   jen pasívní podívanou, ale vybízejí i k   přemýšlení, nebo lépe řečeno různé myšlenky se vám   při nich samy hrnou do hlavy. Líbí se mi důraz na   každičký detail a zdánlivě bezvýznamné věty, jež   však mají hluboký význam, často blasfemický.   Vyžaduje to stálou divákovu pozornost. Vysvětlit   Buňuelovy filmy bývá velmi těžké: kolik hlav,   tolik rozumu. Samotný Luis Buňuel ovšem jakoukoli   exaktní interpretaci vždy odmítal. Zcela správně.   Ona tam samozřejmě nějaká je, ale existuje jenom v   tvé mysli, nepřenosná do jiné. Například Já vidím   v Andělovi zkázy alegorii na lidstvo a na lidskou   společnost. Také lidé žijí v absurdní situaci,   kterou by vyřešilo cosi tak zdánlivě prostého,   jako je například odchod z místnosti a z domu; ale   nemohou, jako by jim v tom bránila sama podstata   lidství. Sotva díky největšímu vzedmutí vůle   nějaký problém vyřeší, padají znovu do dalšího.   Nakonec jsou uvězněni v kostele, kde děkovali Bohu   za spásu, zatímco venku zuří vládní násilí. Do   chrámu, jako do království božího, jdou místo lidí   pokojné ovečky... - Užití oveček a medvíděte je   zde vůbec výzva k pochopení. Lidstvo má stádnost   ovcí, ale nemá jejich mírnost a nevinnost. Je spíš   medvědem, jehož se však bojí. Zavražděný beránek   boží nesnímá jejich hříchy, ale zmnožuje je.   Zvířata jsou lepší než lidé.

Mistrovské Buňuelovo podobenství mířící do jeho   oblíbených terčů: aristokratické, měšťácké i   církevní smetánky. Formou připomínající absurdní   divadlo tu zobrazuje její izolovanost a odtrženost   od reality, zapouzdření se ve vlastních   malicherných problémech a neschopnost vyjít z nich   ven. V bizarní situaci společnosti uvězněné   zdánlivě bezdůvodně v jedné místnosti se odhaluje   i pomíjivost tenké civilizační slupky na kterou   býváme tak pyšní. Samozřejmě ne všechno je tak   očividné. Buňuelova surrealistická minulost i tady   vystrkuje růžky a nechává mnohé další otázky viset   ve vzduchu.

V přepychovém sídle se sejde na večeři vznešená   společnost, která se z ne zcela pochopitelných   důvodů rozhodne u svého hostitele přenocovat. Ráno   ovšem zjistí, že nikdo z přítomných nemůže jakousi   záhadnou mocí opustit místnost. Několik lidí tak   zemře, jiní se pomátnou na rozumu, všichni trpí   hladem a žízní, přijde i na rvačky či okultismus.   Vinou těchto podivných okolností samozřejmě leccos   vyplývá na povrch... U Anděla zkázy lze najít snad   vše, co bývá obecně pokládáno za Buňuelovy tvůrčí   atributy: kritika blazeované aristokratické   smetánky, popírání tradičních světských i   církevních hodnot, balancování mezi realismem a   mysterióznem, surrealistické výpady (ruka mrtvého   putující po pokoji)... Chvíli se člověk upřímně   směje a chvíli zděšeně pozoruje destruktivní   hemžení na plátně. Velice zajímavý a zábavný   snímek.