Zabriskie Point měl být Antonioniho triumfem   korunujícím jeho metody práce a potvrzení komerční   úspěšnosti. Byl zamýšlen jako popis epochy,   provokativní dokument o politické nespravedlnosti,   společenském boji a mimořádné kulturní a morální   polaritě ve společnosti konce 60. let. Zároveň měl   být filmovým portrétem Ameriky a západní klultury   obecně. Velká očekávání ze strany MGM byla   vyjádřena i štědře otevřenou rukou s penězi. Ale   co se mohlo vyvinout špatným směrem, to se špatným   směrem vyvíjelo a výroba filmu se stala nejen   Antonioniho noční můrou. Film měl premiéru v   březnu 1970, po dvou náročních letech, z nichž   nejdelší čas zabralo úmorné natáčení v pouštních   lokacích Kalifornie. Vyvolalo vleklou a   frustrující válku mezi Antonionim a MGM, která se   ještě více vyhrotila po zdlouhamém hledání vhodné   muziky. A místo oslnivého úspěchu se tvůrci   dočkali jedné z největších finančních katastrof v   dějinách moderní kinematografie. Film spolkl přes   7 milionů dolarů – téměř pětkrát více než   Zvětšenina, za dobu produkce se v čele MGM   vyměnili tři její presidenti. Na rozdíl od   Zvětšeniny, která vynesla přes 20 milionů dolarů,   ZP přinesl zisk pouhých 900 000 dolarů. Kritika na   filmu roztrhala vše, co se dalo a stal se terčem   výsměchu a výtek ze všech kulturních i politických   stran. Kritika rozcupovala vše od scénáře, na   kterém se v konečné fázi podílelo pět autorů; přes   výběr hlavních hrdinů; ploché nic neříkající   zpracování; chyby ve střihu; stále omýlané a   povrchní „módní hippie“ dialogy;   sebeospravedlňující, ale nicneříkají militantní   debaty revoltujících studentů; až po romantismus   „volné lásky“. Veškeré metafóry byly buď   nepochopeny, nebo rozcupovány. Film se stal   absolutním propadákem a Antonioniho osobní   katastrofou.
Ale nyní s odstupem času, který   odvál temný oblak debaklu, můžeme na filmu vidět   řadu překvapujících kvalit. Mně osobně na filmu   uchvátil nádherný obraz nehostinné pouště, symbol   zlomu krajiny – Zabriskie Point v Mrtvém údolí,   Kalifornie, se zlomem v jednání hrdinů; bezútěšný   obraz amerického zapadákova, kam se hrdinka filmu   Daria dostane, a v neposlední řadě skloubení   obrazu a výborné hudby, jejíž podstatná část   pochází z dílny Pink Floydů. Politizující klišé v   úvodu filmu rád odpustím, nepochopil jsem ale   jednání hlavního hrdiny, ke kterému podle mého   názoru v podstatě neměl důvod. Necháme-li ale   všechny tyto nelogičnosti stranou a oddáme se jen   obrazovému vjemu s výborně zvolenou muzikou,   získáme nevšední zážitek.
K filmu byl vydán i   skvělý soundtrek.

Zajímavý film s hudbou od Pink Floyd, málo   slov,ale nemám rád takové filmy, kde lidi   bloumají, práce je nezajímá, koukají, kde co   ukrást a konec se rozplývá do ztracena, je to   vymývání mozků a s realitou nemá nic společného...

Dark Star 1
Zabriskie Point (1970) je v poradí druhým z troch   anglicky hovoriacich diel Michelangela Antonioniho   natočených pre M-G-M. Po veľkom úspechu Zväčšeniny   (1966), odohrávajúcej sa v prostredí swingujúceho   Londýna, mu producent Carlo Ponti navrhol natočiť   film o Japonsku. Michelangelo letel do Tokya cez   USA. Po krátkom čase strávenom v krajine   vychádzajúceho slnka sa rozhodol vrátiť späť do   Spojených štátov, samozrejme s kamerou v ruke.   Táto krajina ho nesmierne zaujala v pozitívnom i   negatívnom zmysle. Počas svojho cestovania si   získal priateľov medzi vrchnými členmi radikálneho   černošského hnutia Čierni Panteri; bol účastníkom   študentských demonštrácií, kde zočil akej   brutality sa dopúšťajú policajné jednotky na   rebelantskej inteligencii. Dokonca sa dopočul o   jednom „hippíkovi“, čo si prenajal lietadlo,   pomaľoval ho heslami o láske, mieri, vojne a   spokojne odletel. Všetky zážitky si počas ciest   zapisoval, a tak vznikol námet na film Zabriskie   Point. (Zabriskie Point je názov vrcholu v Death   Valley National Parku na okraji Funeral   Mountains.)
Michelangelo tu v plnej miere   aplikoval svoj štýl založený na improvizácii,   častých zmenách pri tvorbe scenára i zmenách pri   natáčaní jednotlivých scén podľa momentálnych   nápadov či inšpirácií. Až na niekoľkých   talianskych členov štábu, neboli rutinéri z   Hollywoodu na takýto druh práce vôbec zvyknutý, čo   ich často privádzalo do rozpakov vedúcim až k   averzii. 58 ročný režisér bol na vrchole svojich   síl.
Zabriskie Point vybočuje z dovtedajšej   Antonioniovej tvorby, pretože je výrazne lyricky   štylizovaný. Lyrickému ladeniu sa podriaďuje   hlavne vedenie kamery, ktorá políčko po políčku   vytvára špičkové fotografie (viď napr. scénu s   lietadlom). Časté letecké zábery či veľké celky   prírody vyjadrujú obrovský záujem a režisérov úžas   nad fotogenickým a výtvarným potenciálom americkej   krajiny. Dej filmu je zasadený do Los Angeles,   Arizony a Death Valley. Krajina tu vystupuje v   oveľa podstatnejšej miere ako napríklad v Červenej   pustatine, Výkriku či Zväčšenine. Púšť splýva s   postavami a stáva sa jednou z hlavných   predstaviteliek. Nekonečná púšť, schopná všetko   ukryť, na všetko zabudnúť, od všetkého uniknúť...   „Místa jsou vždycky důležitá, ale příběh   Zvětšeniny by se mohl odehrávat kdekoliv, zatímco   Zabriskie Point je film o USA. Pravou hrdinkou   filmu je Amerika. Postavy jsou jen záminka…   Zvětšeninu jsem v přípravném stádiu začal tvořit   mimo Anglii a teprve tam jsem našel náplň pro své   téma, kdežto Zabriskie Point vznikl přímo a celý v   USA, byl vlastně vytvářen den po dni, tak jak jsem   se setkával s různými událostmi a lidskými osudy.   Utvářel se tedy bez dlouhých příprav.“
Podobne   ako sa mu vo Zväčšenine podarilo zachytiť ducha   mladého swingujúceho Londýna, tak i tu predložil   obraz mladého amerického ducha protestujúceho   proti establishmentu. Obdobie Studenej vojny   vedúce ku militantnej intervencii vo Vietname;   konzervatívne sociálne a politické normy   presahujúce z päťdesiatych rokov... Antonioni   diváka hneď v úvode uvádza do deja politickej   debaty revolucionárskej mládeže, ktorá už viac   nedokáže trpieť militantné výpady vlastnej   krajiny. Exportná vojnová politika presiakla i   vnútroštátne, keď vláda nedokázala upustiť ani od   militantných zásahov v srdci krajiny. Obdobie   vzniku Novej ľavice, Anti-vojnového hnutia, Hnutia   slobodného vyjadrovania (vychádzalo z Hnutia   ľudských práv) i Hnutia za práva žien prinášalo   obrovské zmeny, len ťažko pochopiteľné pre vládu,   ktorá sa silou mocou snažila stlmiť akékoľvek   náznaky namierené proti nej. Režisér oproti   predošlému dielu, kde vystupoval len v polohe   pozorovateľa, prijíma stanovisko kritika a obhajcu   nových spoločenských tendencií. Rozpracúva tu i   veľmi vážnu problematiku rasových vzťahov a   celkového medzi rasového napätia. To kontrastne   zachytáva i oko kamery, keď popri lyrických   obrázkoch nikdy nekončiacej krajiny ukazuje   realistické obrázky ghetta, hraničných oblastí a   spustošené miesta, kde sa potulujú maloletí   výtržníci.
Michelangelo vedie súboj s večne   idealizovaným, materialistickým princípom   amerického sna. Všetci zabúdajú na skutočné   hodnoty a nechávajú sa strhávať obrovskými   reklamnými šotmi a reklamnými bilboardami, ktoré   im sľubujú úspech a blahobyt, samozrejme   zakladajúci si na dostatku materiálneho a   peňažného imania. Parodizovaný reklamný šot v   televízii, obrovské logá a bilboardy hovoria o   úplnom pohltení ľudských bytostí značkovými   produktmi. Konzumná spoločnosť, topiaca sa vo   vlastnom vedomí nikdy nekončiacej túžby po   americkom sne, stráca vlastnú tvár. Ostáva po nej   už iba skreslený portrét zdanlivej dokonalosti.   Antonioni hovorí o jej rozpade, o prílišnej   komerčnosti i konzume. Takýto v skutku radikálny   postoj nakoniec zapríčinil obrovský komerčný   neúspech, pričom išlo o jeho prvý v kariére.   „Dokonalosť sama“ sa predsa nechcela pozerať na   svoje negatívne stránky a nepripustila existenciu   polarity.

Je smutné, že pověstný pouštní sex mi nepřipadal   nijak vzrušující a místo erotična mě spíš   zaměstnávaly otázky, kam všude by se ten písek   mohl, ehm, dostat a zdali by se dlouhé vlasy   vyválené v tomhle prachu daly někdy ještě   rozčesat. Taky mě rozptylovalo, že hlavní hrdina   měl krásně chlupaté ruce a k nim nepatřičně až   ohavně chlupaté nohy. Tak tohle se mi honilo   hlavou při (prý) erotické scéně, která tolik   pobouřila puritánskou Ameriku a nejen jí...
P.S.:   A má sestra, kterou jsem zadara vytáhla do kina,   byla protivná hned na začátku ... prý : „Hádat se   revolucionáři ještě o pár minut déle, nechala bych   tě v kině a odešla bych s parádní migrénou.“   Mimochodem sex jí taky moc nebral, ale vysvětlila   mi ty chlupaté nohy, takže nebyl to rozhodně   ztracený čas a ve vestibulu jsme dostaly zadarmo   ještě dezert s názvem DeSert :-).