Už při úvodním sledu záběrů zkušený filmový divák   zbystří pozornost: bude se něco zajímavého dít.   Zpovykaní studenti oslavují v ulicích ospalého   města majáles. Dvě jeptišky se při pohledu na ně   zarazí, ale pomalované děti si jich nevšímají jako   čehosi dávno odumřelého. Na druhém konci města   právě zbídačelý proletariát opouští hromadně   továrnu po noční šichtě. A náš profesionální   fotograf byl při tom. Když si jednoho dne prohlíží   snímky, jež pořídil v parku, zjistí, že na nich   nevědomky zachytil zločin. Chladně se dívá na   mrtvolu, ale policii nezavolá. Asi proto, že ta má   plné ruce práce s mírovými demonstranty. Svěří se   příteli na večírku, ale toho také nevyvede z míry;   všichni jsou zhulení. Hrdina prochází mrtvým   městem. Na rockovém koncertu všichni diváci   apaticky pouze přihlížejí, ale když kytarista ve   vzteku nad nefunkčním reproduktorem rozmlátí   kytaru, obecenstvo najednou ožije a porve se o   ulomený krk, jejž nakonec ukořistí náš hrdina.   Nese ho městem, ale pak ho odhodí jako zbytečný   krám. Připlete se k namaškařeným studentům, kteří   hrají tenis s imaginárním míčkem i raketami.   Hrdina vzdává marný boj s lidskou lhostejností a   přijímá předstíranou hru nastupující generace.
Na   filmu se mi pouze nelíbily polovičaté, příliš   umravněné sekvence s polonahými modelkami. Působí   dosti pokrytecky, že na záběrech jsou vidět jen   jejich nahá záda a ačkoli jsou stále v živém   pohybu, nikdy se neotočí. Tuto polovičatost nemám   rád. Buď se měli tvůrci úplně vyhnout nahotě anebo   ji měli zobrazit v přirozené úplnosti. Žádná   polovičatost nemá mít v umění místo. Zde neobstojí   ani argument o strohé dobové cenzuře.

Film mého srdce. I když jsem obdivoval dřívější   filmy Antonioniho ze šedesátých let   (Dobrodružství, Noc, Zatmění, Červená pustina), je   Zvětšenina vrchol. Zamiloval jsem si navždy Davida   Hemmingse, stejně jako Jane Birkinovou, která s   G.Hillsovou ve studiu řádí v barevných   punčocháčích, z čehož mám jakési trauma do dneška.   Film ukazuje fascinaci obrazem a jeho klamnou   opravdovost, což vystihuje následující filmový   nápad: zvětšeniny snímků vraždy zpočátku poskytují   prchavou jasnost, která se vzápětí ztrácí. Jak   říkáme na severu Čech: špica.

David Hemmings
mne po shlédnutí tohoto filmu již v žádné roli tak   neuchvátil. Je to jeden z filmů, které MUSÍTE   vidět alespoň dvakrát. Při prvním shlédnutí vám to   prostě mozek nestačí, tedy průměrnému divákovi,   kterým já určitě jsem, brát. Zvětšeninu bych   dovolila nazvat filmem téměř kultovním, alespoň v   letech, kdy byl natočen.

Tohle je přesně jeden z filmů plných scén,které   jsou pro většinu diváků naprosto nepochopitelné a   u kterých je otázka,zda jde o vyumělkovaný kýč   nebo geniální metaforu prakticky   nezodpověditelná.Já se popravdě řečeno nepřikláním   ani k jedné vaiantě,protože si nemyslím,že bych   pointu Zvetšeniny pochopila tak dokonale,abych   mohla pronášet černobílé soudy.Každopádně ale můžu   říct,že jde o počin přinejměnším zajímavý.

Další z plejády přeceňovaných filmů přelomu   šedesátých a sedmdesátých let, vyprávějící   podivnou formou „Jeden den ze života londýnské   bohémy“. Na můj vkus je přespříliš vyumělkovaný   /ovšem na jeho obranu třeba podotknout, že se   odehrává v "ryze" uměleckém prostředí   módního showbyznysu/, chaotický, tichý a herecké   výkony? Nevšiml jsem si /že by ty dvě vřeštící   fanynky?/. Kromě na plátně dvě hodiny excelujícího   Davida H., to byl výkon /ale opět bych   nepřeceňoval /.
Ještě na okraj. Ty dvě legendární   scény /jednak „tenisové kurty“ a jednak scéna   milování se v jakémsi papírovém koberci/ byly do   filmu vpraveny naprosto násilně a nevhodně, kdoví   proč. Že by na dokreslení zmatku, prostupujícího   celé veledílo?

V žádném případě si nemyslím (jako kolega   Rosomák), že se na tomto filmu podepsal věk. Možná   ano, ale určitě ne v tom negativním slova smyslu.   Naopak, něco takového se dneska už netočí. Film má   pomalé tempo, které mě však nenudilo. Atmosféra   60. let je působivá, nakouknutí do různých sfér   londýnského umění také. V podstatě se ani nedá   říct, že v tomto filmu šlo o tu vraždu.

tento film je opravdu těžké hodnotit. proto bych   doporučovala zhlédnout a zapřemýšlet o tom. V   podstatě se jedná o sondu do života(těžko můžu   napsat do povahy, nebo možná do duše) fotografa,   zhýčkaného a tak nějak pokřiveného prostředím, kde   se pohybuje.

Zajímavej v poklidu vyprávěnej film s dobrým   námětem a koncem, kterej vás naprosto rozhodí a   nechá přemýšlet, jak to všechno teda vlastně   bylo.
Styl vyprávění se mi moc líbil, udržoval   takový neustálý napětí, že mi z toho běhal mráz po   zádech (někdy je fakt to nejlepší ukázat co   nejmíň...)
Zpočátku mi to připadalo spíše jako   zvláštní detektivka a strašne sem se těšil na   konec, ten mě nehorázně rozhodil, o čem mě ale   přesvědčil na 100% je to, že se o krimi rozhodně   nejedná...

Nevím, myslím, že v dnešním konzumním světě je   tenhle fim těžko stravitelný...
I já sem zhýčkaný   a tak mi strohé vyprávění zvětšeniny přišlo jako   hrozné mínus. Asi se na tomto díle už podepsal   věk, přesto je to jako námět zajímavé. možná se mi   jen furt zdálo, že je všude moc ticho a natolik mě   to znervózňovalo, že sem se nedokázal vžít do   atmosféry filmu...
Ale konec byl pěknej, takovej   krásně zvláštní, kdyby tak byl celej film, tak si   ho prostě budu užívat... závěrečné tenisové kurty   asi nezapomenu, to je scéna která se mi vryla do   paměti...

Bez posledních pěti minut to byl docela obyčejný   film, ale ten konec mi totálně pomotal palici...   Mám nad čím přemýšlet.