dobry vecer,zdravim vsechny uzivatele,jsem   novackem jak na pocitaci,tak na internetu.Pekne   prosim,poradte mi jak shlednout nebo koupit film   zlodej z bagdadu.Predem velmi pekne dekuji s   pozdravem dadatuli.

Příběhy Tisíce a jedné noci, největší zdroj pro   mnoho generací exotikou dýchajících příběhů, zde   se vytvořil předobraz jak má vypadat příběh z   dálného východu, plný chrabrých princů, zlých   vezírů, lstivých kalifů, kouzelníků a krásných   princezen. Příběhy milované velkými i malými,   které okouzlili čtenáře na celém světě, vždyť   největší trikový mág Ray Harryhausen je miloval   natolik, že kvůli nim se z něj nestal jen pouhý   tvůrce vizuálních efektů v cizích službách, ale   člověk jenž tvoří filmy pro své potěšení, podle   svého, tak je miloval a to je i důvod, proč se na   plátna kin v 70. letech s velkou pompou vrátil   námořník Sindibád.

Klasický příběh vyprávějící   o chrabrém následníku trůnu, který vyrazí ucházet   se o ruku princezny Jasmíny, cestou je však   přepaden zrádnými nájemnými vrahy, které na něj   poštval zlý vezír, jenž se mezi tím chopil moci a   sám má zálusk na princezninu ruku, avšak netušil,   že princ útok přežil a jako nuzný pocestný   vstupuje do Bagdádu, kde rychle přijde do konfiktu   se zákonem, naštěstí pro něj, jej zachrání místní   podvodník, z něhož se vyklube nejlepší druh do   nepohody a i přes varování doprovází prince do   paláce (šaty samozřejmě si opatřili za pět prstů),   zde princ spatří krásnou princeznu, o kterou se   ucházejí ještě dva další králové a proradný vezír,   ten byť je zaskočen jeho přítomností, dokáže   situaci otočit ve svůj prospěch, bůh má rozhodnou,   zda je princ tím za koho se vydává, v šermířském   duelu však princ prohraje, neboť vezír je   nesmrtelný, pouze zničení jeho duše jej může   zahubit, ta je ovšem nenalézá v jeho těle. Kalif   by nejradši dal svou dceru vezírovi, neboť spojení   dvou mocných měst, by bylo jen dobře, avšak   Jasmína jej přemluví, ať dá nápadníkům splnit   jeden úkol a to, nechť přinesou to   "nejcenejší na světě". Všem divákům je   naprosto jasné jak příběh dopadne, princ získá   ruku své vyvolené, zlý vezír je pozásluze   potrestán, zbylí dva nápadníci se vrátí domů s   nepořízenou, láska zvítězí nad zlem, tak jak to má   být.

Příběh pojednávající o zloději z Bagdádu   je mezi filmaři velice populární, jinak by totiž   nevzniklo tolik verzí, ty dvě nejslavnější   natočili američané v letech 1924 a 1940, obě patří   mezi největší klasiky, osobně jsem je neviděl,   pouze verzi z roku 1960 se Stevem Reevesem, která   mu byla ušitá rovnou na tělo, tato verze byla   natočena anglickými filmaři pro televizní   obrazovky, ale ve spoustě států šla do biografů,   našeho státu nevýjimaje, na druhou stranu, to za   komunismu nebylo nic zas tak ojedinělého. Bohužel   televizní podhoubí je na filmu znatelně znát, film   má naproto skvostné obsazení, hlavní role   ztvárňují herci ve svých nejlepších letech, Kabir   Bedi jako hlavní hrdina, Roddy McDowall jako   zloděj Hasan, atd atd. Režie se ujal ostřílený   televizní harcovník Clive Donner, který má na   kontě i slušného Alfréda Velikého, avšak televize   disponuje pouze omezenými zdroji, takže asi   největší část rozpočtu padla na gáže herců a   zbývající prostředky už moc ohromující nejspíše   nebyli.

Nejhorší práci odvedl architekt,   stavby prozrazují až příliš svůj papundeklový,   navíc jsou nevýrazné, nezajímavé a trůní sál je   příkladem, jak by neměl vypadat, působí jak z   výpravněší české televizní pohádky, což není moc   velká sláva o tricích nemluvě, město je   prezentováno nedobrou zadní dokreslovačkou, proti   nimž nic nemám, právě naopak, ale cokoliv se dělá,   musí se dělat pořádně, stačí vzpomenout na Ben   Hura, ale tady katastrofa, navíc pokud dvě špatně   provedené věci zkombinujete, jejich nedokonalost   ještě více vystoupí na povrch, to se právě stalo u   ono zmiňovaného sálu, z něhož má být majestátní   pohled na kopule města, provedení opravdu hodné   české pohádky. Lepší práci odvedl kostymér, jeho   návrhy jsou pěkné, zdobné, nepůsobí příliš   kýčovitě, jen uniformy palácových stráží se mi moc   nelíbily.

Hudba Johna Camerona nedosahuje   kvalit Miklose Rozsy (veze z roku 1940), spíše ji   vnímám jako verzi z roku 1960, kterou ohudebnil   Carlo Rustichelli, na Rustichelliho hudbě mi   vadili jeho komediální pasáže, jenž se nepříjemně   tloukli s nádhernou hrdinskou hudbou, o jeho   úchylce strkat do každé kompozice syntezátory, ani   nemluvě a ty mi vadily u Camerona, byli špatné a   rušivé. Ostatní triky nejsou příliš nápadité, koně   i koberec lítají pomocí zadní projekce, džin je   hraný hercem ve zvláštní dekoraci, tady bych   ocenil tvůrce, protože džin není ten klasickej   usměvavej, rozpustilej dědula, ale naopak zlá   bytost, která splní obligátní tři přání, až poté,   co ji princ Tádž dokáže pomocí lstí oklamat a   přinutit vrátit se do lahve.

Na závěr musím   pochválit vynikající český dabing.