Voyeur

Proslulý italský režisér Tinto Brass, s jehož dílky nás přičinlivě seznamují distributoři videokazet a filmů a také televize, se ve svém novém snímku Voyeur poněkud překvapivě inspiroval prózou Alberta Moravii z roku 1985, vycházející teď v češtině pod názvem Voyeur aneb Muž, který se dívá (nakl. JAN, 1994). Tradiční moraviovský příběh o rodinných vazbách, poznamenaných "nedovoleným " sexuálním pudem, se ovšem v Brassově podání mění v neméně tradiční formu erotického, lehce pornografického filmu, kde jde především o ženskou nahotu a o různé formy sexuálního spojení. Mladý profesor literatury Dodo stále touží po své smyslné manželce Silvii, která ho z neznámých důvodů opustila. Setkává se s několika ženami a prožívá s nimi různé epizody, ale ve vzpomínkách se mu stále vrací jen ta jediná, Později zjistí, že je mu nevěrná s jeho stále ještě vitálním otcem, který ji ovládá svou výkonností. Když mu však manželka řekne, že celou záležitost ukončila, ochotně jí uvěří a přistoupí na to, žít znovu v jednom bytě se Silvií i s otcem... - Režisér tentokrát opouští své oblíbené prostředí bordelu, svou posedlost přebujelými ženskými tvary, a minimalizuje i sexuální perverze. Snaží se filmu vtisknout i hlubší rozměr různými úvahami, jichž si však patrně divák nepovšimne. Film s líbivými obrazy, v nichž opět dominují režisérova nezbytná zrcadla, a podmalovaný všudypřítomnou sladkou hudbou Rize Ortolaniho, připomíná televizní erotické magazíny. Po pravdě však musíme konstatovat, že v našich kinech se hraje jeho "měkká " verze. Tomáš Bartošek, Filmový přehled 1994/6/43