skvělé i strašné
Když jsem si před puštěním filmu přečetl pár   recenzí a hodnocení, očekával jsem logicky, že se   nudným filmem nějak prokoušu a on se mi pak na   konci za mé čekání odmění. Buď mám na film jiné   požadavky, nebo jsem se díval jinýma očima. U mě   to totiž proběhlo právě naopak. Film byl od   počátku zajímavý, děj měl slušný spád. Nebyly v   něm hluchá místa, famózně byly natočeny scény v   poušti, se širokými záběry, které evokovaly její   nekonečnost. S přihlédnutím k době vzniku slušné   efekty, solidní herecké výkony. Scény v   exteriérech byly velmi reálně vypadající. Z celého   filmu sálalo napětí i horko. Jenže pak přišlo to,   co mělo být onou pomyslnou třešinkou na dortu.   Likvidace obranných bunkrů a obrovských skladů   pohonných hmot, které pomohly udělat z Rommela   téměř neporazitelnou ikonu pouštní války. Ovšem   to, co se dělo na plátně, bylo dost hrozné. Akční,   to ano. Kdybych to nepřiznal, křivdil bych. Ale   akční nemusí vždy automaticky znamenat dobré.   Úplně se mi vybavovaly bojové scény udatných   sovětských zocelených a v podstatě nesmrtelných   vojáků, jak nám je ve svých nejslavnějších dobách   prezentoval sovětský filmový průmysl. Stejně jako   tam, i tady nám tvůrci předložili scény až trapné,   nedomyšlené, jen velmi málo uvěřitelné, navíc s   obrovskou dávkou patosu. Když to shrnu, věřím   tomu, že se na Tobruk podívám s odstupem ještě   jednou, dokonce i rád. Ale určitě to nevydržím do   konce. Ten mi jednou stačil. Záměrně snímek   nesrovnávám s Tobrukem Václava Marhoula. Ty filmy   totiž mají společný jen název a místo děje. Jinak   jsou úplně jiné, úplně o něčem jiném, a naprosto   nesrovnatelné.