Mohlo by se zdát, že secesní kostýmní melodrama   zasazené do poněkud imaginárního časoprostoru bylo   únikovým žánrem v době protektorátu, z něčeho   takového ale nelze podezřívat Františka Čápa,   který si na podobně koncipovaných filmech (Noční   motýl) vybudoval svou pověst. V sousedství   nádherné Marie Glázrové se jeví jako šedá myška   Jiřina Štěpničková, i když je jasné, že děvče s   úkolem sebeobětování, zavržení společností a   vypití poháru hořkosti až do dna nemohlo být   oslňující krasavicí. Růžena Nasková standardně   dobrá, i když trochu divadelní. Pánové lehce bez   šťávy (vyznání lásky Gustava Nezvala v kočáře bylo   nejen košaté, ale i trapně dlouhé). Ve víceméně   epizodním výstupu mě moc bavila sviňsky zákeřná   princezna Marie Luisa v podání Vlasty Fabianové.   Vzhledem k době vzniku překvapivě solidní výprava.   Tanečnice je z válečných let rozhodně jeden z   nejlepších českých filmů.

Výborná vzpoura kostnatým konvencím!
Tohoto filmu si vážím hned z několika důvodů.   Oceňuji zde nejen herecké výkony, které jsou ovšem   výborné, Glázrová jako Clo podává dost   psychologicky složitou roli, ale výborná je i   Štěpničková v roli Marie, ovšem ještě víc dávám do   popředí fakt, jak film útočí na zastaralé morální   předsudky. V první řadě zdůrazňuje touhu ženy po   kariéře jakožto naplnění vlastního života. A proč   ne...Clo není mateřský typ, i když později lituje,   že se své dcery vzdala. Smyslem života pro ni je   tančit, těšit se z úspěchu u publika. Ví, že by   nebyla dobrou matkou, zatímco její sestra ano. I v   dnešní době se totiž setkávám s tím, že např. o   některých představitelkách současné umělecké sféry   mluví lidé s pohrdáním, že nemají děti a věnují se   kariéře. Ale proč to odsuzovat? Jestli má nebo   nemá děti je svobodná volba každé ženy. Je lépe se   věnovat kariéře a děti nemít, když si je žena   vědoma, že by stejně nebyla dobrou matkou, nežli   je mít a celý život jim dávat najevo, že jsou pro   ni přítěží, či je neustále strkat od jedné chůvy   ke druhé. Na straně druhé mají i dnes, ve 21.   století, lidé často tendence ukazovat špatně na   ženu, která má dítě tzv. za svobodna. V takovém   připadě je taky špatná a je o ní mluveno slovy   často dost hrubého kalibru, která zde rozhodně   nebudu interpretovat. Nejvíce samozřejmě odsuzují   ti, co sami nejsou bez viny. Když žena nechce   děti, protože ví, že kariéra bude pro ní vždy na   prvním místě, je to špatně. Když naopak se sama   stará o dítě, těžce pracuje a snaží se dát svému   dítěti to nejlepší - je to taky špatně, protože   dítě nemá otce a nedej bože, když je náhodou ten   otec ženatý. Na takovou svobodnou maminku je   pohlíženo jako na největší rozvracečku rodiny atd.   V tomhle ohledu je film Tanečnice takřka   nadčasový. Na postavách sester Satranových ukazuje   onu falešnou přetvářu morálky. Clo je špatná,   protože se rozhodla život zasvětit umění. Marie,   jež vydává neteř za svou dcerku, je též špatná,   protože má dítě za svobodna a bez otce. V obojím   jsou předsudky a zkostnatělost. Film Tanečnice je   tedy skutečně nadčasový, protože i přes zdánlivě   běžný příběh má velkou psychologickou hloubku a   potírá maloměšťácké předsudky. Smutné je, že s   podobnými předsudky se setkávám i dnes...