Některé pasáže filmu byly zcela nedívatelné. Valná   většina soubojů působila naivně a místy přecházela   až do trapné grotesky a kousky jenž předváděli   pavoučí ninjové patří už spíše do sci-fi. Nechápu   čím si vysloužil Chiba, jako choreograf a režisér   bojových scén, takového věhlasu, mě zatím   nepřesvědčil. Snaha zakomponovat tento „příběh“ o   pomstě do historických souvislostí byla víceméně   zbytečná a minula se účinkem. Mnohdy nelogické a   nesmyslné chování některých postav, slabé herecké   výkony a přemíra nezdařilé akce je u béčkových   filmů k pobavení typické a s určitou mírou   nadhledu se dají tolerovat. Co jsem ovšem   tolerovat nedokázal, byla příšerná, úděsná,   hrozná, odpudivá a zcela neposlouchatelná hudba.   Zejména při tónech šíleného saxofonisty jsem   doslova trpěl, mnoho nechybělo od toho, abych sáhl   pro svou katanu a spáchal seppuku. Ale i v notně   nepodařených filmech, jako je tento, lze nalézt i   některá pozitiva, zde například, že rudá krev na   bílém kimonu působí značně esteticky :-). Ač   veliký, mnohdy až příliš nekritický, příznivec   samurajského žánru, pro tentokrát bych nechal   všechny zainteresované uvařit v oleji.