Vcelku zajímavá sonda do života, ale v dnešní době   nemůžu říst, že by mě to nějak zaujalo. Ač stále   film obsahuje zajímaví záběry, já prostě M. M.   nemám ráda. sorry.
Faktem však je, že od půlky   je film čistá beznaděj. Prostě deprese na n-tou a   i v době oslav jde pod povrchem cítit, že   "tam něco smrdí". Z hlediska budování   této atmosféry velmi povedené...

Nuda
Co je vlastně na tomto veleslavném a veleúspěšném   filmu tak zvláštního a senzačního, že je vynášen   do nebes laiky i takzvanými odborníky? Zřejmě jen   to, co se film snaží nepříliš zdařilými prostředky   kritizovat: tedy uctívání filmových hvězd a   humbuk, který se dělává kolem kdejaké   bezvýznamnosti. Kdyby v tomto filmu nevystupovala   plejáda "hvězd" - co by z něj zbylo? -   Přesně to, co je ve skutečnosti: naprosto   nezáživná nuda, nuda, nuda...

Už od prvních velkoryse pojatých záběrů při   převozu sochy je jasné, že se chystá něco velkého.   Formálně je film doladěný do nejmenších detailů.   Prokomponovanost scén, pohyby kamery, nasvícení,   spousta drobných detailů, to všechno ale neslouží   (jen) egu autora, ale především oku diváka a   sdělení. To je mnohovrstevnaté a propracované   stejně jako forma. Odkrývá prázdnotu života   zobrazením zoufalé honby za jakýmsi ideálem krásy,   za nehmotným kouzlem, chimérou dokonalosti nebo   spásy. Tu honbu tady konkretizuje hrdinovo   novinářské povolání a smečka jeho kolegů v čele s   Paparazzim, jejichž hyenismus vrcholí při čekání   na nic netušící manželku právě zemřelého   Marcellova přítele. Celé to pachtění je ale   beznadějně marné, protože je povrchní a odtržené   od přirozenosti, jednoduchosti. Tohle odcizení   symbolizuje postava Marcellova otce a ještě víc ta   dívka z venkova mávající v závěru ze svého břehu   prostoty na tu dezorientovanou večírkovou   společnost. Mastroianni hraje svojí rozpolcenou   postavu fantasticky, obklopený množstvím   atraktivních ženských postav, z nichž každá má své   osobité kouzlo. Nestárnoucí skvost.

S odstupem času na filmu nevidím nic krom   bezesporu půvabné Anity Ekberg a v překvapivě spíš   záporné roli Lexe Barkera alias Old Shatterhanda.   Ani ta veleslavná scéna ve fontáně Di Trevi z   dnešního pohledu není nic extrovního.

Pan režisér Federico Fellini je zárukou kvalitního   snímku. Ve filmu je vidět jakým způsobem zahýbe s   člověkem, který žil doposud spořádaný život, jeho   povolání bulvárního novináře. Často se ocitá v   blízkosti italské smetánky a touží po senzacích.   Propuká v něm zájem o alkohol a o ženy. La Dolce   Vita jsem viděl v kině a byl to úžasný zážitek.   Samotná historie, potíže a skandály, které Sladký   život vyvolal v Itálii a ve světě kinematografie   je další zvláštností tohoto filmu.

Neodolatelný Marcello Mastroianni v roli novináře   mapujícího život znuděné římské smetánky, viděný   očima výborného režiséra Federica Felliniho.

Mozaika pribehu, odehravajici se mezi rimskou   smetankou, ktere spojuje postava uhlazeneho   svetaka Marcella, bulvarniho novinare. Prekvapive   zabavne, i kdyz ke konci preci jen trochu dlouhe.

ano, desitka. REZIE, kamera, herecke vykony,   scenar a posledni bod za macandu. Vlastne ani   nevim, o cem to celkem je, ale zanechava to ve mne   neco hlubokeho, stejne jako vsechny ostatni filmy   od mistra Felliniho. A patri to k zakladum   intelektualniho vedeni, takze jen do toho:-)

Jedinou výhradu mám vůči českému dabingu, který mi   občas přišel nepřirozený, kdy monolog vyzněl spíše   jako komentář.
Jinak je to vážný film.

Souhlasím s tím, že tempo filmového vyprávění se   od doby vzniku filmu mnohonásobně zrychlilo.   Otázka je, jestli to je dobře nebo špatně. Dnešní   klipová doba nám neumo6ňuje nad filmem přemýšleta   hlouběji ho prožít a pochopit. Film je dnes něco   jako nanuk který sníme a zapomeneme na něj   vzápětí. Nejsilnějším motivem filmu pro mne byl   příběh onoho veleúspěšného architekta, který je   vzorem pro hlavního hrdinu, který však dává   divákovi tušit podivný smutek a nejistotu ve svém   pečlivě skrývaném nitru. Když spáchá sebevraždu   není to pro diváka velké překvapení na rozdíl od   toho, že sebou na onen svět bezme své dvě děti.   Scéna, kdy novináři obletují a fotografují jeho   jestě o tragédii nevědoucí vdovu a ona se jako ve   filmové komedii zmateně směje "ale pánové, vy   jste si mě zřejmě s někým spletli", netušíc ,   že se právě sama stala hvězdou dne tím   nejstrašnějším možným způsobem, je jednou z   nejpůsobivějších scén filmu, vlastně vůbec   nejsilnější a nejděsivější a nejsmutnější.