Obsah filmu Poslední mejdan
Zhruba před rokem jsem byl na jedné z pracovních projekcí příjemně překvapen vysokou úrovní dokumentaristických cvičení posluchačů FAMU z prvního ročníku, vzniklých pod pedagogickým vedením V. Kressla. Připomenulo mi to, jak před časem zapůsobila obdobně překvapivě a osvěživě některá cvičení posluchačů režie hraného filmu z ročníku V. Vorlíčka a J. Sequense. Zvláště díla studentů Vorlíčkova ročníku se vyznačovala neotřelým viděním skutečnosti a programovou snahou (projevující se i v jednotlivých číslech školního Bulletinu a diskusních setkáních nad filmy, tzv. kinoataky) o formálně i myšlenkově aktivní ztvárnění pozitivních i negativních...
Zhruba před rokem jsem byl na jedné z pracovních projekcí příjemně překvapen vysokou úrovní dokumentaristických cvičení posluchačů FAMU z prvního ročníku, vzniklých pod pedagogickým vedením V. Kressla. Připomenulo mi to, jak před časem zapůsobila obdobně překvapivě a osvěživě některá cvičení posluchačů režie hraného filmu z ročníku V. Vorlíčka a J. Sequense. Zvláště díla studentů Vorlíčkova ročníku se vyznačovala neotřelým viděním skutečnosti a programovou snahou (projevující se i v jednotlivých číslech školního Bulletinu a diskusních setkáních nad filmy, tzv. kinoataky) o formálně i myšlenkově aktivní ztvárnění pozitivních i negativních jevů našeho života v širších společensko-politických souvislostech, jako výrazný talent se tehdy projevil Miloš Zábranský (nar. 1952), jehož absolventský film a současně dlouhometrážní debut je předmětem tohoto kritického hodnocení.
FAMU a Filmové studio Gottwaldov proto přistoupily v našich podmínkách k ojedinělému experimentu (jinak však běžnému třeba v SSSR) a svěřily mladému režisérovi realizaci dlouhometrážního absolventského filmu v profesionálních podmínkách. Zábranský s kolegou z dramaturgie Aloisem Dittrichem vyprávějí v Posledním mejdanu příběh dvou studentek zdravotní školy a jejich lásek. Poměrně jednoduchá je linie extrovertní Aleny, která snadno komunikuje s muži (především přes erotiku) a této schopnosti využívá k osobnímu prospěchu jak ve škole, tak na praxi. Také ve vztahu s Jugoslávcem Borem, jehož se snaží vmanipulovat do manželství, aby i za cenu urážek a opovržení dosáhla vytouženého cíle – vystěhování do značně idealizované Jugoslávie. Složitější a rozvětvenější je linie Kristýny, introvertní a nesnadno komunikující, teprve hledající své hodnoty ve světě, který ji obklopuje. Díky Aleně navazuje známost s jejím „přítelem“ Ríšou. Když však pozná, že ten se i přes své zaměstnání v metru obohacuje krádežemi a valutovými machinacemi, dává přednost citově čistému a poctivému, i když poněkud výstřednímu Pepíkovi, který raději zůstává společenským outsiderem, než by přijal podobná pravidla chování jako Ríša.
Toto zdánlivě tezovité schéma je kromě filmových vyjadřovacích prostředků obohaceno i důležitými vedlejšími fabulačními liniemi. Oproti Aleně má ve filmu Kristýna rodinné zázemí, ale styl poklidného, nudného života ji odpuzuje. Náhradu si hledá v partě jednoho z bývalých spolužáků. Jejich pseudokonceptualistický způsob zábavy ji zpočátku přitahuje, ale když poznává jistou omezenost a barbarskost jejich počínání, rozchází se i s nimi. Tyto vedlejší motivy mají několik drobných scén (např. oběd u rodičů), ale dramaturgicky nejlépe rozpracovaný je motiv pacienta v nemocnici, rozvinutý od pokusu o útěk až po dokonanou sebevraždu.
Všechny motivy jsou řazeny chronologicky lineárně, přičemž motiv domova a motiv pacienta jsou jakýmisi schematicky akcentovanými, interpunkčně a v dobrém slova smyslu retardačně působícími původními motivy. Mnohost vedlejších motivů (např. ještě Kristýnin pedagog, Pepíkův otec aj.), jejich někdy násilné exponování i ne zcela dořešená a vyjasněná logika časových a prostorových vztahů jednotlivých scén působí, že se zhruba v polovině filmu rozpadá zprvu jednotný dramatický tah díla. Přispívá k tomu také jednostranně negativní karikování postav (např. doktoři Vondráček a Hartl), i přílišná fragmentárnost jednotlivých scén. Vzhledem k funkčnosti je naopak zbytečně dlouhá pasáž ukázek z Tarkovského Solaris v jinak dobře vyřešené scéně Pepíkovy a Kristýniny návštěvy kina. To jsou však jen dílčí, i když do jisté míry alarmující nedostatky prvotiny, kterou je v zásadě možno pokládat za zdařilou.
Významné je především to, že se podařilo vytvořit postavu mladé hrdinky, která se v důsledku svého vnitřního založení i získaných životních zkušeností orientuje na pozitivní životní hodnoty, což není bez významu ani pro její povolání, a že tato postava nepůsobí schematicky, nýbrž životně pravdivě. To je kromě práce scenáristické i zásluha uměřeného, ale přesvědčivého výkonu mladé Terezy Pokorné. Vůbec výběr a režijní vedení hlavních představitelů patří mezi hlavní klady díla. Alena v podání Světlany Nálepkové, která prošla školou Studia Y a Činoherního studia, je nezjednodušenou studií člověka, který své nemalé schopnosti vynakládá na žalostně malý cíl. Michal Nesvadba, nadějný moderní mim, divadelní partner Nálepkové, by byl patrně schopen i lepšího výkonu.
Nejzajímavější postavou je Ríša pro film znovuobjeveného Romana Skameneho, pojatý jako složitá, živá postava, proměňující se z průměrného dělníka v grandiózního grázla. Kristýnou je přitahován mj. pro její duševní čistotu, umožňující mu uplatnit právě lepší část jeho já, mající stále naději na převládnutí. Roman Skamene bezpečně úspornými gesty, mimikou a postoji zvládá obě polohy postavy a vzbuzuje v divákovi touhu setkat se s ní znovu, v dalším vývoji.
Kromě exponování v naší kinematografii nového prostředí, některých typů postav a problémů v hlavních i vedlejších motivech však nepřináší film mnoho originálního a nevymyká se z průměru. Kamera, použití hudby (poněkud schematicky přiřazující typy hudby hodnotově odlišeným skupinám mládeže) i práce s rytmem svědčí pouze o dobré profesionální vybavenosti tvůrců, kteří obohatili naši produkci o mladý generační pohled na problémy, pohled blízký nejpočetnější skupině návštěvníků kin. Inspirativnější je způsob koprodukční realizace filmu — snad by se příště u průkazného talentu mohl opakovat i na Barrandově či na Kolibě. Pro Gottwaldovské ovšem platí, že pozornost k mladým talentům a odvaha k riziku se vyplácejí. Díla jako Housata, Dneska přišel nový kluk, Skleněný dům, Malinový koktejl i Poslední mejdan to dokazují zcela jasně.
BERNARD, Jan. Poslední mejdan – první vlaštovka. Scéna. 1984, roč. 9, č. 2, s. 5. < Zobrazit méně
zobrazit všechny obsahy (2)
Nejnovější komentáře k filmu
Bez komentáře :-).
Tento film můžete
okomentovat jako první. Pro tuto akci musíte být přihlášeni na server. Pokud doposud nejste registrovaných členem serveru, doporučujeme se
zaregistrovat.