Jedna z mála českých postkatastrofických sci-fi
Jedna z mála českých postkatastrofických sci-fi.   Některým se nazamlouvá; je totiž natočena komorně   až minimalisticky, což možná v čase filmových   super-triků a důrazů na akčnost se nezdá až tak   aktuální. Ovšem právě v tom minimalistickém podání   je největší síla filmu. Už začátek, kdy slyšíme   pouze zpětné odpočítávání před vypálením raket s   jadernými hlavicemi [v angličtině, francouzštině,   ruštině a čínštině, což symbolizuje, že do   jaderného konfliktu se zapojili všichni tehdejší -   rok 1966 - držitelé jaderných zbraní] a nevidíme   vlastně žádné výbuchy a drastické scény, je jiné,   než u současných filmů; ovšem to neznamená, že   méně hrůzné. Jen klade větší nároky na   představivost.
Ovšem ve filmu je drsnosti a   naturalistických scén hodně. Monotónně plynoucí   pravidelné tempo skupiny posledních lidí na světě   [samé ženy] je občas narušováno jen získáváním   potravy. Pomalá, ubíjející cesta nikam; dívky jsou   už všechno jiné, než laskavé mateřské bytosti.   Jedině "stará" má ještě vizi a naději...  
Film však ukáže, že sobectví a probuzená   predátorská krutost je už v dívkách příliš hluboko   a i po nalezení "muže" neskončí dobře,   ale naopak - končí dovršením katastrofy, lidstvo   vyhyne...
Ani krátké pohlazení jedné z dívek,   ukazující jakýsi záblesk něhy, už nemůže nic   zachránit...
Vynikající, minimalistický sci-fi   film!

Jeden z nejlepších filmů nové vlny,   postkatastrofický film zcela bez vizuálních   efektů.Nepříliš upovídaný, ale o to více se   mluvilo očima, především Beta Poničanová a její   naděje a zklamání, když hledala nějaké lidi a   myslela si, že už je blízko. Skupina přeživších   děvčat je různorodá a to jak film skončí je daň za   to, že neumějí žít s jinými lidmi- nejsou zvyklé   se s někým o něco dělit, prostě přijdou a vezmou   si co chtějí.Bůhví, jak bychom skončili my, kdyby   nás něco takového postihlo.

Na české poměry netradiční téma a taktéž   netradičně naturalisticky ztvárněné scény.   Kvalitní filmy se dají točit bez velkolepých scén   a speciálních efektů. Použití nehereček, jak bylo   v šedesátých letech módní, do rolí dospívajících   děvčat bylo v tomto případě docela vhodné, a   taktéž obsazení málo známých herců přidalo filmu   na autenticitě. Akorát nechápu, proč se při   některých situacích chovaly dívky jako totální   vypatlanci, např. zapalování sudu s naftou, nebo   házení ostré munice do ohně. Že vyrůstaly ve světě   zničeném jadernou válkou je v žádném případě   neomlouvá. Podivné mně přišly i stesky starého   pána na samotu, co já bych za to dal nevidět 12   let člověka :-)

Rozhodně film, který stojí za to vidět. Jediné mně   známé dílo z české kinematografii zabývající se   touto tematikou.Chyběl tomu jen větší spád, což   vidím jako jediný nedostatek a proto hodnotím   osmičkou. Jinak, člověk se úplně vcítí do těch   lidí, kteří zůstali sami a tento pocit bych nikdy   nechtěla zažít.

Pokud se nemýlím, jediný český postkatastrofický   film. Příběh skupiny žen toulajících se krajinou   postiženou nejmenovanou katastrofou odhaluje   pudovost lidského jednání v prostředí bez   sociálních a kulturních kontaktů. Vůbec bych se   nebál srovnání s Tarkovského geniálním filmem   Stalker. Úsporné prostředky, civilní herectví,   pochmurná atmosféra prostředí z něj dělají určitě   jeden z nejzajímavějších českých filmů nejen   šedesátých let. Jak daleko dosáhla česká nová vlna   od Formanova Černého Petra!

Kto pozná-pozná,kto nepozná-môže lutovať.