konec dětství Solovjev
Konec dětství je příjemné, inteligentní kino.   Ruský pionýrský tábor v sedmdesátých letech je   zcela jiný než by měl být v brežněvovské mozky   vymývající totalitě. Někteří vedoucí a děti mají   pionýrské "galstuky", ale jsou lidští,   inteligentní a osobití. Tradiční téma režiséra,   mladý nesmělý zamilovaný muž, se zde rozehrává v   mnoha humorných i vyhrocených scénách. Pionýrský   vedoucí nedeklaruje marxisticko-leninské pravdy,   nýbrž např. vysvětluje dětem, že kámen je také   živý a má duši. Vychovatele diskutují večer s   pionýry o obrazech a učí se samostatnému myšlení a   názorům. Jako ve většině ruských filmů nesmí   chybět klasik. Zde je patronem Lermontov. Do něho   se hlavní hrdina stylizuje, jemu se chce podobat,   což bývá někdy komické. Sejdou se v milostném   dialogu ve hře Maškaráda, kterou děti sehrávají. V   boji o přízeň vyvolené se hlavní hrdina dostává do   krajní situace, kde řeší morální dilemata. Stává   se bojovníkem za pravdu, proti všem. Jeho jednání   je však účelové a je odhaleno. Pak se musí   vyrovnat sám se sebou, se svým svědomím, s   odmítnutím jeho lásky i s láskou , kterou neviděl.   Začíná znovu, podle známého "staré srdce jsem   ztratil, nové ještě nemám". Film je nadčasový   a nadgenerační.
Osobně jsem byla překvapena tím,   že byl tento film natočen v sedmdesátých letech.   Podle otevřenosti, svobodomyslnosti, kreativity i   lidského humoru by to bylo možné přijnejmenším po   perestrojce. Takové Rusko nám nikdo dříve   nepředstavoval a to je škoda.