Válečné ponorky – Hitlerovy žraločí smečky

I. DÍL: ZROZENÍ I. díl třídílného dokumentu pojednává o jeho výstavbě ve třicátých letech, kdy se nacistické Německo postupně legálně i nelegálně zbavuje omezení, která jej postihla po prohrané I. světové válce a začíná budovat svoje nové, moderní a účinné ozbrojené síly. V čele výstavby ponorkového loďstva je jeho velitel admirál Karl Doenitz, který v roce 1939 vydává knihu U-Bootswaffe (Ponorková zbraň), která shrnuje jeho názory na výstavbu ponorkového loďstva a na strategii a taktiku jeho bojového využití. O něco méně nadšeným příznivcem ponorek je Doenitzův nadřízený, velkoadmirál Erich Raeder. Hned na počátku války se stává z ponorek účinná zbraň, když ponorka U-47 pozdějšího ponorkového esa G. Priena pronikne na britskou námořní základnu ve Scapa Flow a úspěšně potopí bitevní loď Royal Oak, těžce poškodí letadlovou loď Pegasus a způsobí četné požáry pobřežních zařízení a naprostý zmatek v řadách britských námořníků. Válka na moři však začala již v červenci 1939, tedy před začátkem II. světové války, když německá ponorka potápí britskou osobní loď Athenia. Počátkem léta 1940 získává Německo výborně vybavené a chráněné ponorkové základny v okupované Francii a účinně napadá námořní trasy vedoucí do Velké Británie, která je na zásobování po moři životně závislá. II. DÍL: ZLATÉ ČASY Zejména od léta 1940 začínají být ztráty lodní tonáže britského loďstva způsobené německými ponorkami velmi tíživé. Ostatně Doenitz se domnívá, a snaží se o tom přesvědčit i Adolfa Hitlera, že ponorkové loďstvo samo o sobě může vyhrát válku z Británií tím, že ji vyhladoví, znemožnění dodávky zbraní, surovin a zlomí její odpor. Německé ponorky, jejich charismatičtí velitelé, odvážné bravurní kousky osádek ponorek a v neposlední řadě i jisté počáteční gentlemanské vedení ponorkové války z ponorek, jejich osádek a zejména ponorkových kapitánů udělá celebrity, které jsou oslavovány celým Německem a uznávány i protivníky. Jména ponorek U 30, 37, 46, 47, 48, 99 a U100 a jejich kapitánů Lempa, Priena, Endrasse, Schepkeho, Oehernea, Bleichroda či Kretschmera jsou známé po celém světě. Velká Británie se brání obtížně, stále se však nevzdává a to přivádí Hitlera k zuřivosti. Počátkem roku 1941 se prohlubuje spolupráce se Spojenými státy, které dodaly Británii 50 svých torpédoborců z I. světové války výměnou za pronájem britských základen, zlepšují se protiponorková zařízení na lodích a závod mezi potápěním lodí a jejich výstavbou se stupňuje. Velkou vzpruhou pro těžce zkoušené loďstvo Velké Británie je Zákon o půjčce a pronájmu, který schválil americký kongres a prezident Roosevelt jež umožní dodávat Británii vojenský materiál bez okamžité platby. Součástí dodávek jsou i tzv. Liberty Ships, sériově vyráběné dopravní lodi. Ačkoliv německé ponorky budou i nadále způsobovat Spojencům velké škody, nikdy již potopená tonáž nedosáhne úrovně nově postavené tonáže. V září navíc německá ponorka potopí, snad omylem, americký torpédoborec USS Geer a lodě Spojených států dostávají příkaz útočit na německé ponorky bez omezení. III. DÍL: DO ZBRANĚ Německé ponorkové loďstvo, neboli ponorková zbraň – U-Boot Watte přes úsilí Karla Doenitze nikdy nedosáhla požadovaného počtu ponorek, jaký Doenitz předpokládal. Počet aktivních podmořských člunů kolísal podle situace v německých loděnicích i v námořní válce od počtu několika ponorek až po několik desítek, které současně na moři působily. V průběhu roku 1942 došlo k vážným rozporům mezi Doenitzem a Raederem, dosud vrchním velitelem Kriegsmarine, který byl mimo jiné vyvolán poklesem počtu do výzbroje zaváděných ponorek. Spor nakonec rozhoduje až o rok později Hitler, když Doenitze jmenuje vrchním velitelem Kriegsmarine namísto Raedera. Obě strany konfliktu soupeří nejen na moři, ale i na poli technickém a kapacitním. Němci zavádějí nové oceánské ponorky a k jejich zásobování spouštějí na moře „dojné krávy“, což jsou cisternové a zásobovací ponorky. Operace „Paukenschlag“ – „Úder bubnu“ rozmisťuje oceánské ponorky podél pobřeží USA, Brazílie a Argentiny, kde ponorky potápějí lodě ihned po vyplutí z přístavů. Spojenci zavádí nové technologie k detekci ponorek a k jejich ničení (krátkovlnnou detekci, světlomety Light na letadlech, nové typy sonarů, radarů a hlubinných bomb). Ale hlavním momentem, který ovlivní námořní a ponorkovou válku ve prospěch Spojenců je zlomení kódů dešifrovacího přístroje Enigma. Od chvíle, kdy se to podaří, nemůže si být žádná německá ponorka jistá před spojeneckými loděmi, které znají plány operací ponorek i jejich cíle. Končící válka ukončí i slávu „Ponorkové zbraně“. Část ponorkového loďstva je zajata Spojenci, část ponorek potopí na moři jejich osádky. Z 40 000 námořníků sloužících na německých ponorkách válku přežije necelých 10 000…