Drama na lovu

Zajímavá věc: Hlaváčův přepis Čechovovy novely Drama na lovu se začíná viditelně zajíkat právě tam, kde studie lidí a vztahů ústí v kriminální zápletku. Patrně proto, že vnitřní napětí, které v sobě nesou čechovovské postavy, je nezastupitelné prvkem jen jakéhokoliv vnějšího napětí. Ta dvě napětí se mohou slučovat, druhé však nemůže bez rizika ztráty nahradit základní. Autoři přepisu vsadili na potenciální zajímavost rozuzlení vraždy a začali příběh posunovat jinak než rozkrýváním postav. Odsud – zřetelný zlom. A s ním pocit rozmělnění, snížené vzrušivosti, úbytku rytmu. A také postavy, zejména ty, které se výrazněji prosazují až v této části, zdály se být plošší. Prostor, kterého se jim náhle dostalo, jako by ubral na přesvědčivosti už dosaženým, výrazným, mnohdy bezeslovným charakteristikám z první části. Postavy přestaly být tím hlavním. Příčina není asi jen v dramatizaci, kterou se Roman Hlaváč potvrdil jako citlivý a zasvěcený autor. Také režisér Milan Růžička, který Čechovem nadějně debutuje v Praze, má rozhodně dost smyslu pro syntetický televizní výraz. Méně už zatím pro pevnou a vyváženou koncepci, dávající řád všem složkám. Týká se to i herecké stránky. Režisér těží spíš z předvídaného obsazení (což nepovažuji za vlastnost zanedbatelnou) než z vedení a přesného zacílení herců. Oceňuji přitom ono civilní předznamenání, které dávají přepisu novely hned v expozici Kačer s Řehořem a které – podepřeno současně znějícím dialogem a Nožičkovou kamerou – je pak v postavách Kamyševa (Jan Kačer) a hraběte (Josef Somr) pilířem zpřítomňujícího pojetí Čechova. Vynikne tím sice poněkud exaltovanější poloha, v níž hraje svou Olgu Klára Jerneková, ale právě Olga ten kousek „nad“ snese, ba dokonce – potřebuje. – V protikladu k obecné tendenci televize ukládat význam až nadměrně do slov působila na inscenaci osvěživě snaha využít všech složek – obrazu, hudby, mnohdy jen němého, nicméně výmluvného a přesvědčivého hereckého výrazu (Alena Procházková, Jiří Holý). – V každém případě mělo Drama na lovu místa velmi sugestivní a chybělo možná právě jen to „něco“, snad větší důslednost, aby se totéž dalo napsat o celku. PITTERMANN, Jiří. Televizní glosy. Divadelní noviny. 1969 – 1970, roč. 13, č. 13, s. 10.