Filmová ztvárnění počítačových her nezřídka dopadají nevalně, mnohdy proto, že se tvůrci neobtěžují hledat komplexnější klíč k přenesení jednoho média do druhého. A nemá cenu zastírat, že problémy netrpí též filmové pojetí legendární střílečky Doom, která od roku 1993 formovala preference nejednoho vášnivého hráče počítačových her. Mnohé říká už fakt, že ač práva na filmovou adaptaci hry držela různá studia dlouhé roky, došlo na ni až v roce 2005. Kameraman (mj. Volný pád/Falling Down, 1992) a režisér Andrzej Bartkowiak v ní následuje klasické příběhové schéma výzkumu, který se vědcům neblaze vymkl z rukou, a propojuje ho s příběhem partičky siláků, kteří se s krvelačnými monstry přijíždějí vypořádat. Nepříliš sourodý snímek, jenž v rámci své přebujelosti do děje zapojuje i „povinný" motiv traumatu jedné z postav, kombinuje prvky akčního filmu a gore hororu. Výsledný mix nicméně negeneruje ani sugestivní atmosféru či přílišné napětí, ani příliš provinilých potěšení - ta přicházejí snad jen ve scénách s Rosamund Pikeovou, která se o devět let později proslavila jako Amy ve Fincherově Zmizelé (Gone Girl, 2014). A podobně jako nepomohl hudební doprovod Marilyna Mansona herní adaptaci Resident Evil (2002), není příliš funkční ani industriálně elektronický soundtrack Doomu - tvůrcům jako by setrvale nedocházelo, že film není hra. Nejlepší pasáží celého díla je nicméně pětiminutová sekvence, která plně adoptuje styl proslavený původní hrou, a je to právě tato část, jíž se Doom zařadil po bok několika dalších herních adaptací, které operují s hlediskovým záběrem. Společně tvoří významnou linii snímků, jež se rozhodly s tímto stylovým prvkem pracovat. Pět minut ukázkové herní adaptace, které se zapsaly do historie, vyvažují hodinu a půl nejistoty, co (a proč) to vlastně sledujeme.
Viktor Palák
Letní filmová škola Uherské Hradiště 2016
